Osvobození ČSR
Home 2.sv. válka 1944-45 Den D Atentát na A. H. Garden Finsko 1944 Bagration Varšava 1944 Bulharsko Jugoslávie SNP VF 1943-45 Řecko Dukla 44 Ardeny 1944 1945 Jalta 45 Maďarsko Pád Berlína Postupim 45 Atomová bomba Osvobození ČSR Norinberk

 

Praha 45
Tisk

 

 

Osvobození ČSR

Osvobození Československa nebylo jen záležitostí vojenských operací spojenců, nýbrž i předmětem politického zájmu velmocí.

Postupně, jak spojenci v boji proti Hitlerovi získávali převahu a osvobozovali jednu část Evropy za druhou, začaly se rodit plány a úvahy o poválečném uspořádání světa. Západní politikové si uvědomovali stále jasněji, že nebudou mít dostatek sil, aby zamezili sovětské převaze ve střední Evropě. Pochopil to také Edvard Beneš , který 12. prosince 1943 v Moskvě uzavřel smlouvu o spojenectví a poválečné spolupráci Československa se Sovětským svazem. Rovněž komunističtí vůdcové v Moskvě si uvědomili, jak příznivě se situace pro ně změnila. Vyvíjeli proto na Edvarda Beneše a exilovou vládu stále silnější tlak a díky sovětské podpoře se jim podařilo získat postavení, jaké neměli nikdy předtím.  

1943

Dosáhli toho, že když válka končila a československá vláda se chystala k návratu do vlasti, směřovala její cesta do Prahy přes Moskvu. Do Československa však nepřijel kabinet, který po celou válku řídil boj proti okupantům, ale vláda zcela nová, kterou Edvard Beneš jmenoval 4. dubna 1945. Nebyla v ní už řada mužů, kteří mu v Londýně obětavě pomáhali; významné zastoupení v ní však měli komunisté. Jejich vliv se projevil při vypracování takzvaného Košického vládního programu, který vytyčoval hlavní úkoly vlády a který se stal východiskem pro budování poválečné republiky. A nepolevil ani poté, když se vláda vrátila domů. Naopak, vliv komunistů na běh věcí veřejných stále sílil.

Osvobození západních a jihozápadních Čech v roce 1945 se odehrávalo zcela v režii americké 3. armády. V jejím čele stál nejslavnější americký generál celé války George Smith Patton.  

Patton

Čára dotyku - výsledek jaltské konference

K prvnímu kontaktu americké armády s územím předmnichovského Československa došlo 18. dubna 1945. Stalo se tak u obce Hranice ležící poblíž Aše. O tento kontakt se postarala předsunutá hlídka 3. praporu 358. pluku 90. pěší divize generála Earnesta. Tato divize v této chvíli ještě spadala pod V. sbor 1. armády generála Hodgese, posléze však byla přičleněna k XII. sboru Pattonovy 3. armády. O dva dny později pak 2. motoskupina 90. divize osvobodila Aš.

K prvním větším střetům části V. sboru (patřícímu v této době stále k 1. americké armádě) s Němci došlo 25. dubna 1945, kdy se rozhořel boj o Cheb. Zde se střetli muži 97. pěší divize V. sboru (gen. Halsey) s německým 33. plukem majora Geislera. Převaha Američanů slavila úspěch a Cheb byl osvobozen. Poté došlo na osvobozeném území k několika dalším bojům spíše lokálního významu. Generál Eisenhower krátce na to postup z politických důvodů musel zastavit, navíc bylo nutné americké oddíly reorganizovat. 29. dubna se konečně hlavní část V. sboru (neboť v Československu zatím byla pouze jeho část) vydala na cestu - z Lipska se přesunula blíže k naším hranicím - do severního Bavorska.  

Generál Eisenhower

Hlavní boje v Československu

Až do konce dubna musely americké jednotky přešlapovat na místě. Původní dohoda o operačních sférách a čáře dotyku zakazovala Američanům další postup do nitra Československa. 30. dubna se Eisenhower spojil s náčelníkem generálního štábu Rudé armády generálem Antonovem se žádostí o to, aby byla posunuta demarkační čára na osu Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice. Argumentoval tím, že potřebuje krýt levý bok Pattonovy armády při jeho postupu do Rakouska, neboť by jej mohla ohrožovat stále bojeschopná německá armádní skupina "Střed" polního maršála Schörnera. Rusové nakonec museli souhlasit.

Teprve v odpoledních hodinách 4. května se telefonicky spojil generál Omar Bradley, velitel 12. skupiny armád, pod níž 3. armáda spadala, se svým podřízeným generálem Pattonem. Oznámil mu, že pod jeho armádu přesunul V. sbor, který společně s XII. sborem osvobodí dohodnutou část Československa. Zeptal se ho, kdy je schopen zaútočit. Patton odvětil, že hned příští den. Na Bradleyho otázku: "Proč chce každý muž z 3. armády osvobodit Československo?" Patton odpověděl: "Češi jsou našimi spojenci a jejich ženy jsou současně mimo zákaz o sbratřování se s místním obyvatelstvem, jak to platilo v Německu. A proto hurá do Československa a ke sbratřování!" Poté se Patton se spojil s velícím V. sboru generálem Huebnerem a dal mu patřičné instrukce. Nařídil, aby hned ráno 5. května zahájil ofenzívu do nitra Československa. V. sbor bude operovat v prostoru Cheb - Karlovy Vary - Plzeň - Klatovy. Tím bude jistit levý bok Irwinova XII. sboru operujícího na ose Strakonice - Horní Dvořiště. Celý směr postupu 3. armády byl po ose Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice - Linec. 

Útok začal tedy 5. května. Do tohoto dne probíhala reorganizace amerických vojsk. Výjimku tvořila 97. pěší divize, jejíž předvoj se dostal již 1. května k Domažlicím. 5. května 1945 zahájil V. sbor (zhruba 85 000 mužů) útok. Velící V. sboru generál Huebner vydal poslední rozkazy. Hlavním cílem měla být Plzeň. V sestavě sboru byly tři pěší (1., 2. a 97.) a dvě obrněné divize ( 9. a 16.). 16. obrněná divize měla postupovat po ose Bor - Stříbro - Plzeň, podporována bude 2. a 97. pěší divizí. Po jejím levém křídle měla postupovat 1. pěší divize společně s částí 9. obrněné divize směrem na Karlovy Vary. (Hlavní síly 9. obrněné divize zůstaly v Chebu jako záloha). Pravé křídlo 16. obrněné divizi bude krýt 90. pěší divize XII. sboru.

Postup však nebyl příliš rychlý. Jednak bylo americké velení pod drobnohledem tisku, a proto si nemohlo dovolit vysoké ztráty. Dalším důvodem byl místy tuhý odpor ze strany vojáků wehrmachtu a zvláště pak Waffen-SS. 

Zejména 1. pěší divize musela svádět prudké boje u Kynšperka a Kynžvartu. Nakonec zajala 1500 německých vojáků. Úspěšně si vedly obě další pěší divize. Druhá se dostala ke Klatovům, devadesátá sedmá k Mariánským Lázním. Do večera 5. května byla obsazena linie Planá u Mariánských lázní - Klatovy. Útok na Plzeň se chystal příští den.

Škodovka terčem spojeneckých náletů

Plzeň byla díky Škodovým závodům jedním z nejdůležitějších závodů v Československu. Společně s německými koncerny Krupp a Rheinmetall patřila mezi tři nejdůležitější zbrojní továrny, pracující pro Třetí říši. Hlavním válečným programem byla v plzeňské Škodovce výroba děl - od polních přes tanková až po námořní. Na počátku války, při nedostatku tanků německé výroby se zde opravovaly tanky československé výroby - LT vz. 35. Kromě toho se zde vyráběly další komponenty na letadla a ponorky.

Od léta 1943 do května 1944 byla Škodovka terčem několika britských náletů z letišť ve Velké Británii. Počínaje 12. květnem byla zahájena tzv. "bitva o benzín". Protože mělo Německo nedostatek pohonných hmot, vyrábělo syntetický benzín. Kromě samotného Německa se vyráběl i u nás. Nejvýznamnější rafinérií bylo u nás Záluží u Mostu. To se stalo společně se Škodovkou v Plzni nejčastějšími cíly britského a posléze amerického taktického letectva. S obsazením Sicílie a jižní Itálie stal se Protektorát cílem americké 15. letecké armády. Protože byl vzdušný prostor nad protektorátem chráněn leteckými jednotkami v Rakousku, které nebyly z nejsilnějších, bývalo pro Američany bombardování poměrně snadnou záležitostí. Škodovka byla často cílem amerických "létajících pevností" B-17. Nálety na Škodovku trvaly až do 25. dubna, kdy došlo k poslednímu a zároveň největšímu náletu. Přímo na škodovku zaútočily dvě stovky B-17. Poté mohla konečně Plzeň vydechnout.

Závěrečné boje

Situace v Plzni byla před očekávaným brzkým příjezdem Američanů velmi napjatá. 5. května vypuklo v Plzni povstání, které začali dělníci ve Škodovce. Do večera již byla plzeňská radnice v rukou revolučního NV. Když se v ranních hodinách 6. května dostal do Plzně předvoj 16. obrněné divize vedené plukovníkem Noblem, musel ještě vyčistit město od několika fanatických ostřelovačů, kteří se odmítali vzdát. Jak si vedly americké jednotky ? 1. pěší divize, jak již bylo zmíněno získala 1 500 zajatců a konečně obsadila Kynšperk. 9. obrněná divize obsadila Rudolec a o den později osvobodila Falknov (dnešní Sokolov), Loket a Horní Slavkov. 2. pěší postupující přes Klatovy na Rokycany zajala 8 000 Němců. 97. pěší osvobodila Konstantinovy Lázně a získala celkem 6 000 zajatců.

K události hodné zaznamenání došlo 7. května, když generál Taylor z 1. pěší divize přijímal v Lokti u Karlových Varů kapitulaci velitele německých jednotek generála Oesterkampfa. Ten na kapitulační listinu napsal jako místo kapitulace: "Elbogen, Sudetenland". Taylor přeškrtl slovo Sudetenland a se slovy: "Neexistuje" napsal místo toho: "Czechoslovakia".

Německá kapitulace

V těchto dnech byla situace kdysi mocné německé armády zoufalá. Většina Německa již byla obsazena. 30. dubna spáchal Hitler sebevraždu. Podle závěti z 29. dubna se do čela Německa postavil admirál Dönitz. "...Proti Angličanům a Američanům musím bojovat, pokud mi budou bránit v boji proti bolševikům." To byla jedna z vět jeho denního rozkazu wehrmachtu. Pouze část německých jednotek však proti západním spojencům ještě bojovala. Na našem území se tehdy nacházely jednotky statisícové armádní skupiny "Střed" vedené fanatickým polním maršálem Schörnerem, která ještě mohla být bojeschopná. Jaká však byla skutečnost? Skutečnou situaci a bojechtivost německých jednotek nejlépe vystihuje zápis ve válečném deníku OKW z 1.5. 1945: "Hitler je mrtev. V těchto hodinách se každý Němec snaží nepadnout do rukou Rusům."

Přítrž utrpení byla učiněna až 7. května 1945, kdy podepsal generálplukovník Alfred Jodl v Remeši protokol o bezpodmínečné kapitulaci.

Proč nebyla Američany obsazena Praha

Neobsazení Prahy západními spojenci se stalo jedním z velkých strategických pochybení. Ten, kdo by Prahu obsadil, měl by větší vliv na poválečný osud Československa. Při myšlenkách na obsazení či neobsazení Prahy se ukázal rozdíl mezi Brity a Američany. Zatímco Američané se na celou věc dívali pouze z vojenského hlediska - protože situaci v Evropě nemohli rozumět - na rozdíl od nich někteří Britové (samozřejmě zejména Churchill) viděli i hledisko politické. Tyto rozpory se ukázaly již při rozhodování, kde proběhne vylodění spojenců. Z čistě vojenského hlediska bylo jistě nejlepší provést vylodění ve Francii. Přesto Churchill již v této době viděl i politické důsledky, a proto navrhoval zaútočit na "měkký podbřišek Evropy" - Balkán.  

Churchill 

Toto rozdílné vidění se pak plně ukázalo v otázce osvobození Prahy. Vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě americký generál Eisenhower měl samozřejmě instrukce nedostat se do konfliktu s Rusy, neboť Američané spoléhali na budoucí podporu SSSR v boji s Japonskem. Kdyby byli věděli, že válka s Japonskem skončí jen pár měsíců po porážce Německa, možná by jednali jinak... 

Na Eisenhowerovu obhajobu uveďme alespoň to, že se mu oproti původním plánům podařilo prosadit u Rusů posunutí linie na osu Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice. (I to však mělo víceméně vojensko-strategické důvody.) Na nátlak Britů poslal dokonce 4. května 1945 poselství Antonovovi: "Američané se připravují k útoku do Československa po všeobecnou linii... Později, bude-li to vyžadovat situace, budou postupovat až k Vltavě a Labi, přičemž očistí levé břehy těchto řek." Rusové to však okamžitě odmítli. Oficiální argumentem byla obava z toho, aby nedošlo k promíchání jednotek a tak ke zbytečným zmatkům. Hlavní důvod byl však samozřejmě úplně jiný.

Eisenhowerovo naprosté nepochopení situace v Evropě velmi dobře ilustruje jeho "Denní rozkaz ke dni vítězství." Jeho slova "...Neúčastňujme se zbytečných sporů, do nichž se jiní nevyhnutelně zapletou, o to, která země, která zbraň vyhrála válku v Evropě..." hovoří sama za sebe.

Podívejme se nyní na argumenty zastánců osvobození Prahy americkými vojsky. Na britské straně byl největším zastáncem této myšlenky sám Winston Churchill. Ten se začátkem května 1945 snažil o novou schůzku Velké trojky. "Před velkou katastrofou nás nemůže zachránit nic než setkání a výměna názorů, jež se uskuteční co možná nejdříve..."

4. května pak vystoupil na konferenci v San Franciscu. Už tehdy vyslovil své obavy a nebyl daleko od pravdy. Obával se, že by k "území ovládaným Rusy patřily pobaltské oblasti, celé Německo až k demarkační linii okupovaných pásem, celé Československo..." - toto vylíčení hranic sféry sovětského vlivu nápadně připomíná jeho pozdější projev ve Fultonu.

Krátce před konferencí v San Francisku se 30. dubna obrátil dopisem na amerického prezidenta Trumana. "...Je nepochybné, že osvobození Prahy a co největší části západního Československa vašimi silami by mohlo změnit poválečnou situaci v této zemi a mohlo by také ovlivnit situaci v sousedních zemích. Naproti tomu jestliže západní spojenci nesehrají při osvobození Československa významnou roli, bude se tato země ubírat stejnou cestou jako Jugoslávie. Samozřejmě takový krok nesmí Eisenhowerovy hlavní operace proti Německu narušovat, ale přesto se domnívám, že by měl být upozorněn na výše uvedené politické zřetele, jež jsou nesmírně důležité..." O den později mu Truman odpověděl. Ve svém dopise mu sdělil, útok k Vltavě již chystá Rudá armáda a jeho záměrem bude pouze "postupovat a ničit všechny zbývající organizované německé síly". "...Bude-li postup do Československa poté žádoucí a dovolí-li to zdejší podmínky, logicky by naším prvním krokem byl postup na Plzeň a Karlovy Vary. Nepokusím se o žádný krok, který budu z vojenského hlediska považovat za nerozumný."

Na těchto dopisech je jasně vidět onen rozdíl mezi Churchillem, který upřednostňoval politické hledisko ("politické zřetele") a Američany s jejich pouze vojenským přístupem ("z vojenského hlediska").

Poslední pokus učinil Churchill 7. května, kdy se obrátil dopisem přímo na Eisenhowera. "Doufám, že vás váš plán neodradí od postupu na Prahu, budete-li mít vojáky a nesetkáte-li se předtím s Rusy. Domníval jsem se, že nemáte v úmyslu se vázat, budete-li mít vojáky a bude-li cesta volná..." Veškeré vynaložené úsilí britského předsedy vlády však bohužel přišlo vniveč.

Ovšem i na americké straně byli lidé, kteří si přáli dostat se až do Prahy. Za všechny jmenujme alespoň jednoho. Jím nemůže být nikdo jiný než velící 3. armády generál George Smith Patton. U Pattona však rozhodovaly jiné důvody než u Britů. Tento bezesporu nejslavnější a nejúspěšnější americký generál si během války "nevychutnal" žádné triumfální uvítání jako první osvoboditel. Nemohl se vylodit v Normandii v první vlně. Nesměl vstoupit jako první do Paříže, přestože jeho armáda byla při postupu ze všech nejrychlejší. V září 1944 dostal před jeho plánem postupu do Německa z jihu přednost Montgomeryho nesmyslný plán na obsazení mostů v Arnhemu a Nijmegenu. Neúčastnil se jako první přechodu přes Rýn. Nedostal svolení k útoku na Berlín. I Vídeň mu "vyfoukli" Rusové. A tak mu zbyla už jen ta Praha...

Když se dozvěděl o povstání v Praze, jeho touha ještě zesílila. Ve svých pamětech si k tomu poznamenal: "...Protože rozhlas přinášel zprávy, že českoslovenští občané ovládli Prahu, měl jsem sto chutí vyrazit jim na pomoc a požádal jsem Bradleye o svolení, ale nedostal jsem je. Ve skutečnosti však byly průzkumné jednotky 3. armády již u Prahy... 6. května bylo definitivně stanoveno, že nemáme překračovat konečnou čáru postupu, procházející Plzní, na větší vzdálenost, než bude zapotřebí pro průzkum v zájmu zabezpečení, tj. asi 5 mil . Velmi mne to mrzelo, protože jsem měl za to, a dosud se domnívám, že jsme měli postupovat až k Vltavě, a kdyby se to Rusům nelíbilo, měli jsme je poslat k čertu..."

Po skončení války dostal na tiskové konferenci dotaz, proč neobsadili Prahu. Patton zkrotil vášně a odpověděl nečekaně chladně: "To vám mohu říci docela přesně. Protože nám bylo nařízeno ji neobsazovat."

Berlínská operace - kapitulace Německa

21. dubna 1945 dobyly sovětské jednotky severovýchodní předměstí Berlína, zatímco tankové svazky pokračovaly v cestě na západ. Německý rozhlas neustále opakoval: "Hitler je nadále v hlavním městě, a tam, kde je vůdce, tam je i vítězství."

Téhož dne se Hitler přestěhoval do nového, ještě hlubšího protileteckého krytu, který byl pro něj speciálně vybudován.

Stalin vyzval maršály Žukova a Koněva, aby nejpozději do 24. dubna dokončili obklíčení Berlína a frankfurtsko-hubenského seskupení.

Jednotky 1. běloruského frontu odřízly všechny cesty vedoucí z Berlína na západ a 25. dubna se setkaly severovýchodně od Postupimi s jednotkami 1. ukrajinského frontu. Tím dokončily úplné obklíčení Berlína. Týž den se jednotky 1. ukrajinského frontu setkaly na Labi s jednotkami spojenců.

Berlínská operace byla provedena ve velmi krátké lhůtě. Zatímco bitva o Moskvu a Stalingrad trvala několik měsíců, byl Berlín dobyt za devět dnů. 21. dubna vtrhla sovětská vojska do berlínského předměstí a 30. dubna v 21.30 h seržant Jegorov a mladší seržant Kantarija vztyčili na budově Říšského sněmu rudý prapor.

Kapitulace, Vítězství!

Sovětští vojáci se vypořádávali s hitlerovci tak důkladně, že nadutí fašističtí generálové byli nuceni požádat o milost. První zpráva o tom došla 1. května ve 3.30 ráno. Na velitelské stanoviště 8. armády se dostavil náčelník generálního štábu německých pozemních sil generál Krebs. Oznámil sebevraždu Hitlera a odevzdal sovětskému vrchnímu velení Goebbelsův dopis spolu se závětí Hitlera.

Bez ohledu na pozdní noční dobu zatelefonoval Žukov na daču Stalinovi. Službukonající generál mu sdělil: "Soudruh Stalin právě ulehl."

"Prosím, aby byl vzbuzen. Jde o mimořádně důležitou záležitost, která do rána nepočká."

Stalin přišel k telefonu. Žukov ho informoval o Hitlerově sebevraždě a o dopisu Goebbelse se žádostí o příměří.

Stalin odpověděl: "Vykoledoval si to, darebák! Škoda, že se nám nepodařilo dostat ho živého. Kde je Hitlerovo tělo?"

"Podle Krebse bylo Hitlerovo tělo spáleno."

Nejvyšší velitel řekl: "Žádná jednání, kromě bezpodmínečné kapitulace. Nebude-li následovat nic mimořádného, do rána již nevolejte, chci si trochu odpočinout."

Generál Krebs chytračil, když hovořil o příměří a nikoliv o bezpodmínečné kapitulaci.

Žukov prohlásil: "Jestli do 10.00 hodin dopoledne nedostaneme Goebbelsův a Bormannův souhlas s bezpodmínečnou kapitulací, zasadíme jim takový úder, který zažene jejich chuť stavět se nám na odpor."

V 6.30 se generál Weidling vzdal a dal svým jednotkám rozkaz zastavit odpor.

V poledne 2. května byl definitivně zlomen také odpor hitlerovců v Berlíně.

 

Berlín 1945

7. května zavolal Stalin Žukova a řekl:

"Dnes podepsali Němci v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci. Hlavní tíhu války nesl na svých bedrech sovětský lid a nikoliv spojenci, proto kapitulace musí být podepsána za účasti nejvyššího velení všech zemí antihitlerovské koalice a nikoliv jen za účasti nejvyššího velení spojeneckých vojsk. Nesouhlasím rovněž s tím, že kapitulace nebyla podepsána v Berlíně, centru fašistické agrese. Domluvili jsme se se spojenci, že považujeme toto podepsání kapitulace v Remeši za předběžný protokol. Zítra odjedou do Berlína představitelé německého hlavního velení a představitelé Nejvyššího velení spojeneckých vojsk. Představitelem Nejvyššího velení sovětských vojsk jste jmenován vy. Zítra k vám přijede Vyšinskij. Ten po podepsání kapitulace zůstane v Berlíně jako váš pomocník pro politické otázky."

Žukov a jeho štáb začali připravovat vše k podepsání konečné, oficiální kapitulace německého velení. měli za úkol přivítat oficiální hosty. 8. května přijeli představitelé Nejvyššího velení spojenců: velitel strategických leteckých sil USA generál Carl Spaats, maršál britského letectva Artur W. Tedder a velitel francouzské armády generál Jean Delatur de Tassigne.

Správně by měli přijet hlavní představitelé spojenců: Eisenhower a Montgomery. Jen dobře vychované Francouze zastupoval vrchní velitel.

Žukov na to reagoval patřičným způsobem: na letiště Tempelhof přivítat hosty nejel. Ti, co přijeli, nepatřili do jeho hodnostní kategorie. Přivítal je jeho zástupce generál armády Sokolovskij.

Pokud jde o hitlerovce, byla situace jednodušší: přijeli polní maršál Keitel, admirál námořního loďstva von Friedeburg a generálplukovník letectva Stumpf. Přiletěli na totéž letiště za ozbrojeného doprovodu anglických důstojníků.

 Žukov, Vyšinskij, Tělegin, Sokolovskij a spojenci čekali v místnosti vedle sálu, kde měla být podepsána kapitulace. Ve 24.00 vešli do sálu a zaujali místa u stolu. Žukov řekl: "Pánové! V tomto sále jsou přítomni z pověření Nejvyššího velení Rudé armády zástupce Nejvyššího velitele Rudé armády maršál Sovětského svazu Žukov a z pověření hlavního velitelství expedičních sil spojenců zástupce Nejvyššího velitele expedičních sil hlavní maršál letectva Tedder. Přítomni jsou dále svědkové: generálplukovník americké armády Spaats, za francouzskou armádu generál Delatur de Tassigne a k podepsání podmínek bezpodmínečné kapitulace německých ozbrojených sil se dostavili zmocněnci nejvyššího velení německé armády polní maršál Keitel, admirál von Friedeburg a generálplukovník Stumpf."

Poté dal Žukov rozkaz, aby do sálu byli přivedeni představitelé německého vrchního velení.

Keitel v čele německé delegace se snažil být klidný. Zvedl ruku s maršálskou holí k pozdravu přítomných. Žukov ho však okamžitě uzemnil. Stručně mu nařídil: "Sedněte si!"

Poté Žukov povstal a řekl: "Vyzývám německou delegaci, aby přistoupila sem ke stolu. Zde podepíšete text bezpodmínečné kapitulace Německa."

Keitel prudce vstal. Jeho oči plály nenávistí. Když však narazil na pevný pohled Žukova, sklopil zrak a pokorně přistoupil ke stolu. Monokl mu spadl s nosu a zůstal viset na šňůrce. Spolu s Keitelem přistoupili ke stolu Stumpf a Friedeburg. Keitel usedl na okraj židle, nasadil si monokl a třesoucí se rukou podepsal pět exemplářů kapitulace.  

Žukov poté řekl pevným hlasem: "Německá delegace může jít!"

Když se tak stalo, Žukov pokračoval: "Pánové, dovolte, abych tím naše zasedání prohlásil za ukončené."

Tento akt trval přesně 43 minuty. Byl zahájen 9. května ve 00.00 h a ukončen v 00.43 h.

Z knihy V. V. Karpova "Generalissimus", 2002, Moskva

Skutečnost, že v představách J. V. Stalina plnila Rudá armáda v Československu nejen funkci osvobozovací, nýbrž i roli politickou, byla jasně patrná již z jednání sovětských vojenských orgánů na území Podkarpatské Rusi. Stalin si vyložil Benešovu ochotu uspořádat poměry na Podkarpatské Rusi na základě vůle obyvatelstva jako souhlas s anexí tohoto území Sovětským svazem. Sovětské vojenské orgány neumožnily na tomto území činnost ani vládnímu delegátu československé vlády ministru F. Němcovi, ani vojenskému veliteli generálu A. Hasalovi, nýbrž přikročily bez souhlasu československé vlády k zmanipulovaným volbám do místních sovětů, prováděným za asistence NKVD, a k brzkému proklamování vůle obyvatel Podkarpatské Rusi k připojení k Sovětskému svazu. Rodinám těch, kdo chtěli vstoupit do československé vojenské jednotky, byly odnímány příděly potravin, nepohodlné sověty byly rozpouštěny a nahrazovány jinými. Množství lidí bylo zatčeno a odvlečeno do sovětských koncentračních táborů. Československá vláda se se situací na Podkarpatské Rusi i s jejím odtržením smířila. Vyžádala si pouze formální odložení jejího připojení k sovětské Ukrajině na dobu poválečnou, neboť se obávala precedentu porušení hranic předmnichovského Československa. Postoje československých politických představitelů v záležitosti Podkarpatské Rusi ukázaly, jak se prohloubila závislost Československa na SSSR, což bylo špatným znamením pro budoucnost.

Podobně i na Slovensku vystupovaly orgány sovětské armády proti zájmům československé vlády a v řadě případů zasahovaly do vnitřních záležitostí Československa. Sesazovaly a ustanovovaly národní výbory, zatýkaly a odvlékaly československé občany do sovětských táborů. Situace na Slovensku byla komplikována tím, že se zde ujala vlády Slovenská národní rada, která zbavila jakýchkoliv pravomocí vládního delegáta československé vlády a začala prosazovat program sociálních reforem vypracovaný Komunistickou stranou Slovenska. Výkonnou moc přebíraly národní výbory, program SNR předpokládal provedení pozemkové reformy a znárodnění podniků klíčového významu. Zdůrazňoval, že obnovené Československo je státem dvou rovnoprávných národů, v praxi se však Slovenská národní rada neohlížela na londýnskou vládu.

„To jsme se již sami chystali na odjezd do Bratislavy, kam již přesídlila Slovenská národní rada. V této situaci jsme zpozorovali, jak komunisté využívají přízně a ochrany sovětské armády k tomu, aby přišli do nových osvobozených měst a oblastí dříve než druzí politikové. Aby měli předstih v organizování nového politického života oproti druhým.“

P. Drtina, Československo, můj osud, 1982

V situaci, kdy pozice československé vlády v Londýně byla oslabena událostmi na Podkarpatské Rusi i na Slovensku, došlo v březnu 1945 v Moskvě k jednání o sestavení nové vlády s účastí komunistů a přijetí jejího programu. Komunisté se při těchto rozhovorech, stejně jako později při jednáních v osvobozené republice, opírali o neustále zdůrazňovanou roli SSSR při obnově samostatného Československa, jehož větší část byla osvobozena bojovými operacemi Rudé armády. Na území ČSR uskutečnila Rudá armáda celkem šest útočných operací, ve kterých padlo na 144 000 sovětských vojáků. Velikost vítězství nelze však měřit pouze počtem padlých. Stejně jako vítězství nad Německem bylo umožněno kolektivním úsilím všech států protihitlerovské koalice, tak i osvobození Československa bylo výsledkem tohoto společného boje. V poslední fázi války se stala navíc otázka osvobození hlavního města Prahy předmětem politické licitace zejména sovětského velení. Stalin si velmi dobře uvědomoval možný dopad osvobození Prahy Rudou armádou pro poválečný vnitropolitický vývoj ČSR, a proto již v době bojů o Berlín vybízel své velitele k přípravě pražské operace. Proto také sovětské velení odmítlo 5. května 1945 návrh amerického generála D. D. Eisenhowera, že americká vojska, která v posledních dubnových dnech pronikla na území Československa, postoupí až k západnímu břehu řek Labe a Vltavy. Sovětské velení přitom nepravdivě tvrdilo, že operace Rudé armády k osvobození Prahy již začala. 

 

Praha květen 1945

Přes nezájem spojenců o podporu jakéhokoliv většího povstání v poslední fázi války vypuklo 1. května 1945 v českých zemích spontánní povstání proti okupantům. Začalo v Přerově a šířilo se rychle do dalších měst a obcí. Dne 5. května zachvátilo také Prahu. Pražští povstalci, nedostatečně vyzbrojení zejména těžkými zbraněmi, odolávali náporu německých jednotek, které se pokoušely Prahu dobýt zpět, a marně volali o pomoc americkou armádu, která 6. května vstoupila do Plzně. Americké velení nemělo jasné instrukce o politickém významu osvobození Prahy a generál Eisenhower nechtěl postupovat dále do Čech proti vůli sovětského velení. K záchraně Prahy před útočícími jednotkami SS přispěl nečekaný spojenec v podobě vlasovců, ruských vojáků v německých uniformách, kteří vystoupili proti Němcům ve snaze domoci se přijetí do amerického zajetí. Jejich pomoc v kritických dnech povstání byla o to důležitější, že měli k dispozici těžké zbraně, tanky a dělostřelectvo. Po neúspěšném jednání s Českou národní radou se však začali z Prahy 8. května stahovat. Tehdy uzavřela Česká národní rada, v jejímž čele stál profesor Albert Pražák, a vojenské velení povstalecké Prahy v čele s generálem Karlem Kutlvašrem dohodu o odchodu německé armády z Prahy, která byla v souladu s bezpodmínečnou kapitulací německých ozbrojených sil, podepsanou den předtím v Remeši. Německé armádní jednotky město skutečně opustily a zamířily do amerického zajetí. Zůstala jen část příslušníků SS a gestapa, kteří bojovali dál. Jejich odpor však rychle skončil, když do Prahy dorazily ráno 9. května 1945 tankové jednotky Rudé armády a vyčistily ji od zbytků nepřátel. 

Praha 1945

„Lide Český! Česká národní rada jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády Čs. republiky v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska.  

A. Pražák

Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tak řečený protektorát Čechy a Morava, který nám byl Němci vnucen, a tím zanikla veškerá správní moc, vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady... Česká národní rada se obrací v této historické chvíli k českému obyvatelstvu s výzvou, aby bylo v bojové pohotovosti a čekalo na další pokyny a opatření České národní rady.“

Z provolání České národní rady 5. května

nahoru