|
|
|
Osvobození
ČSR Osvobození
Československa nebylo jen záležitostí vojenských operací spojenců,
nýbrž i předmětem politického zájmu velmocí.
Postupně,
jak spojenci v boji proti Hitlerovi získávali převahu a osvobozovali
jednu část Evropy za druhou, začaly se rodit plány a úvahy o poválečném
uspořádání světa. Západní politikové si uvědomovali stále
jasněji, že nebudou mít dostatek sil, aby zamezili sovětské převaze
ve střední Evropě. Pochopil to také
1943 Dosáhli
toho, že když válka končila a československá vláda se chystala k
návratu do vlasti, směřovala její cesta do Prahy přes Moskvu.
Do Československa však nepřijel kabinet, který po celou válku
řídil boj proti okupantům, ale vláda zcela nová, kterou Osvobození
západních a jihozápadních Čech v roce 1945 se odehrávalo zcela v režii
americké 3. armády. V jejím čele stál nejslavnější americký
generál celé války George Smith Patton.
Patton Čára dotyku -
výsledek jaltské konference
K
prvnímu kontaktu americké armády s územím předmnichovského Československa
došlo 18. dubna 1945. Stalo se tak u obce Hranice ležící poblíž Aše. O
tento kontakt se postarala předsunutá hlídka 3. praporu 358. pluku 90. pěší
divize generála Earnesta. Tato divize v této chvíli ještě spadala pod
V. sbor 1. armády generála Hodgese, posléze však byla přičleněna
k XII. sboru Pattonovy 3. armády. O dva dny později pak 2. motoskupina 90.
divize osvobodila Aš. K
prvním větším střetům části V. sboru (patřícímu v
této době stále k 1. americké armádě) s Němci došlo 25.
dubna 1945, kdy se rozhořel boj o Cheb. Zde se střetli muži 97. pěší
divize V. sboru (gen. Halsey) s německým 33. plukem majora Geislera. Převaha
Američanů slavila úspěch a Cheb byl osvobozen. Poté došlo na
osvobozeném území k několika dalším bojům spíše lokálního významu.
Generál Eisenhower krátce na to postup z politických důvodů musel
zastavit, navíc bylo nutné americké oddíly reorganizovat. 29. dubna se konečně
hlavní část V. sboru (neboť v Československu zatím byla pouze
jeho část) vydala na cestu - z Lipska se přesunula blíže k naším
hranicím - do severního Bavorska.
Generál Eisenhower Hlavní boje v
Československu
Až
do konce dubna musely americké jednotky přešlapovat na místě. Původní
dohoda o operačních sférách a čáře dotyku zakazovala Američanům
další postup do nitra Československa. 30. dubna se Eisenhower spojil s náčelníkem
generálního štábu Rudé armády generálem Antonovem se žádostí o to, aby
byla posunuta demarkační čára na osu Karlovy Vary - Plzeň -
České Budějovice. Argumentoval tím, že potřebuje krýt levý
bok Pattonovy armády při jeho postupu do Rakouska, neboť by jej mohla
ohrožovat stále bojeschopná německá armádní skupina "Střed"
polního maršála Schörnera. Rusové nakonec museli souhlasit. Teprve v odpoledních hodinách 4. května se telefonicky spojil generál Omar Bradley, velitel 12. skupiny armád, pod níž 3. armáda spadala, se svým podřízeným generálem Pattonem. Oznámil mu, že pod jeho armádu přesunul V. sbor, který společně s XII. sborem osvobodí dohodnutou část Československa. Zeptal se ho, kdy je schopen zaútočit. Patton odvětil, že hned příští den. Na Bradleyho otázku: "Proč chce každý muž z 3. armády osvobodit Československo?" Patton odpověděl: "Češi jsou našimi spojenci a jejich ženy jsou současně mimo zákaz o sbratřování se s místním obyvatelstvem, jak to platilo v Německu. A proto hurá do Československa a ke sbratřování!" Poté se Patton se spojil s velícím V. sboru generálem Huebnerem a dal mu patřičné instrukce. Nařídil, aby hned ráno 5. května zahájil ofenzívu do nitra Československa. V. sbor bude operovat v prostoru Cheb - Karlovy Vary - Plzeň - Klatovy. Tím bude jistit levý bok Irwinova XII. sboru operujícího na ose Strakonice - Horní Dvořiště. Celý směr postupu 3. armády byl po ose Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice - Linec. Útok
začal tedy 5. května. Do tohoto dne probíhala reorganizace amerických
vojsk. Výjimku tvořila 97. pěší divize, jejíž předvoj se
dostal již 1. května k Domažlicím. 5. května 1945 zahájil V. sbor
(zhruba 85 000 mužů) útok. Velící V. sboru generál Huebner vydal
poslední rozkazy. Hlavním cílem měla být Plzeň. V sestavě
sboru byly tři pěší (1., Postup však nebyl příliš rychlý. Jednak bylo americké velení pod drobnohledem tisku, a proto si nemohlo dovolit vysoké ztráty. Dalším důvodem byl místy tuhý odpor ze strany vojáků wehrmachtu a zvláště pak Waffen-SS. Zejména
1. pěší divize musela svádět prudké boje u Kynšperka a Kynžvartu.
Nakonec zajala 1500 německých vojáků. Úspěšně si vedly
obě další pěší divize. Druhá se dostala ke Klatovům, devadesátá
sedmá k Mariánským Lázním. Do večera 5. května byla obsazena
linie Planá u Mariánských lázní - Klatovy. Útok na Plzeň se chystal příští
den. Škodovka terčem
spojeneckých náletů
Plzeň
byla díky Škodovým závodům jedním z nejdůležitějších závodů
v Československu. Společně s německými koncerny Krupp a
Rheinmetall patřila mezi tři nejdůležitější zbrojní továrny,
pracující pro Třetí říši. Hlavním válečným programem byla
v plzeňské Škodovce výroba děl - od polních přes tanková až
po námořní. Na počátku války, při nedostatku tanků německé
výroby se zde opravovaly tanky československé výroby - LT vz. 35. Kromě
toho se zde vyráběly další komponenty na letadla a ponorky. Od
léta 1943 do května 1944 byla Škodovka terčem několika britských
náletů z letišť ve Velké Británii. Počínaje 12. květnem
byla zahájena tzv. "bitva o benzín". Protože mělo Německo
nedostatek pohonných hmot, vyrábělo syntetický benzín. Kromě
samotného Německa se vyráběl i u nás. Nejvýznamnější rafinérií
bylo u nás Záluží u Mostu. To se stalo společně se Škodovkou v
Plzni nejčastějšími cíly britského a posléze amerického taktického
letectva. S obsazením Sicílie a jižní Itálie stal se Protektorát cílem
americké 15. letecké armády. Protože byl vzdušný prostor nad protektorátem
chráněn leteckými jednotkami v Rakousku, které nebyly z nejsilnějších,
bývalo pro Američany bombardování poměrně snadnou záležitostí.
Škodovka byla často cílem amerických "létajících pevností"
B-17. Nálety na Škodovku trvaly až do 25. dubna, kdy došlo k poslednímu a zároveň
největšímu náletu. Přímo na škodovku zaútočily dvě
stovky B-17. Poté mohla konečně Plzeň vydechnout. Závěrečné
boje
Situace
v Plzni byla před očekávaným brzkým příjezdem Američanů
velmi napjatá. 5. května vypuklo v Plzni povstání, které začali dělníci
ve Škodovce. Do večera již byla plzeňská radnice v rukou revolučního
NV. Když se v ranních hodinách 6. května dostal do Plzně předvoj
16. obrněné divize vedené plukovníkem Noblem, musel ještě vyčistit
město od několika fanatických ostřelovačů, kteří
se odmítali vzdát. Jak si vedly americké jednotky ? 1. pěší divize,
jak již bylo zmíněno získala 1 500 zajatců a konečně
obsadila Kynšperk. 9. obrněná divize obsadila Rudolec a o den později
osvobodila Falknov (dnešní Sokolov), Loket a Horní Slavkov. 2. pěší
postupující přes Klatovy na Rokycany zajala 8 000 Němců. 97. pěší
osvobodila Konstantinovy Lázně a získala celkem 6 000 zajatců. K
události hodné zaznamenání došlo 7. května, když generál Taylor z 1.
pěší divize přijímal v Lokti u Karlových Varů kapitulaci
velitele německých jednotek generála Oesterkampfa. Ten na kapitulační
listinu napsal jako místo kapitulace: "Elbogen, Sudetenland". Taylor
přeškrtl slovo Sudetenland a se slovy: "Neexistuje" napsal místo
toho: "Czechoslovakia". Německá
kapitulace
V
těchto dnech byla situace kdysi mocné německé armády zoufalá. Většina
Německa již byla obsazena. 30. dubna spáchal Hitler sebevraždu. Podle závěti
z 29. dubna se do čela Německa postavil admirál Dönitz. "...Proti
Angličanům a Američanům musím bojovat, pokud mi budou bránit
v boji proti bolševikům." To byla jedna z vět jeho denního
rozkazu wehrmachtu. Pouze část německých jednotek však proti západním
spojencům ještě bojovala. Na našem území se tehdy nacházely
jednotky statisícové armádní skupiny "Střed" vedené fanatickým
polním maršálem Schörnerem, která ještě mohla být bojeschopná. Jaká
však byla skutečnost? Skutečnou situaci a bojechtivost německých
jednotek nejlépe vystihuje zápis ve válečném deníku OKW z 1.5.
1945:
"Hitler je mrtev. V těchto hodinách se každý Němec snaží
nepadnout do rukou Rusům." Přítrž
utrpení byla učiněna až 7. května
1945, kdy podepsal generálplukovník
Alfred Jodl v Remeši protokol o bezpodmínečné kapitulaci. Proč nebyla
Američany obsazena Praha
Neobsazení
Prahy západními spojenci se stalo jedním z velkých strategických pochybení.
Ten, kdo by Prahu obsadil, měl by větší vliv na poválečný
osud Československa. Při myšlenkách na obsazení či neobsazení
Prahy se ukázal rozdíl mezi Brity a Američany. Zatímco Američané
se na celou věc dívali pouze z vojenského hlediska - protože situaci v
Evropě nemohli rozumět - na rozdíl od nich někteří Britové
(samozřejmě zejména Churchill) viděli i hledisko politické.
Tyto rozpory se ukázaly již při rozhodování, kde proběhne vylodění
spojenců. Z čistě vojenského hlediska bylo jistě nejlepší
provést vylodění ve Francii. Přesto Churchill
již v této době
viděl i politické důsledky, a proto navrhoval zaútočit na
"měkký podbřišek Evropy" - Balkán.
Toto rozdílné vidění se pak plně ukázalo v otázce osvobození Prahy. Vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě americký generál Eisenhower měl samozřejmě instrukce nedostat se do konfliktu s Rusy, neboť Američané spoléhali na budoucí podporu SSSR v boji s Japonskem. Kdyby byli věděli, že válka s Japonskem skončí jen pár měsíců po porážce Německa, možná by jednali jinak... Na
Eisenhowerovu obhajobu uveďme alespoň to, že se mu oproti původním
plánům podařilo prosadit u Rusů posunutí linie na osu Karlovy
Vary - Plzeň - České Budějovice. (I to však mělo víceméně
vojensko-strategické důvody.) Na nátlak Britů poslal dokonce 4. května
1945 poselství Antonovovi: "Američané se připravují k útoku
do Československa po všeobecnou linii... Později, bude-li to vyžadovat
situace, budou postupovat až k Vltavě a Labi, přičemž očistí
levé břehy těchto řek." Rusové to však okamžitě odmítli.
Oficiální argumentem byla obava z toho, aby nedošlo k promíchání jednotek
a tak ke zbytečným zmatkům. Hlavní důvod byl však samozřejmě
úplně jiný. Eisenhowerovo
naprosté nepochopení situace v Evropě velmi dobře ilustruje jeho
"Denní rozkaz ke dni vítězství." Jeho slova "...Neúčastňujme
se zbytečných sporů, do nichž se jiní nevyhnutelně zapletou, o
to, která země, která zbraň vyhrála válku v Evropě..."
hovoří sama za sebe. Podívejme
se nyní na argumenty zastánců osvobození Prahy americkými vojsky. Na
britské straně byl největším zastáncem této myšlenky sám
Winston Churchill. Ten se začátkem května 1945 snažil o novou schůzku
Velké trojky. "Před velkou katastrofou nás nemůže zachránit
nic než setkání a výměna názorů, jež se uskuteční co možná
nejdříve..." 4.
května pak vystoupil na konferenci v San Franciscu. Už tehdy vyslovil své
obavy a nebyl daleko od pravdy. Obával se, že by k "území ovládaným
Rusy patřily pobaltské oblasti, celé Německo až k demarkační
linii okupovaných pásem, celé Československo..." - toto vylíčení
hranic sféry sovětského vlivu nápadně připomíná jeho pozdější
projev ve Fultonu. Krátce
před konferencí v San Francisku se 30. dubna obrátil dopisem na amerického
prezidenta Trumana. "...Je nepochybné, že osvobození Prahy a co největší
části západního Československa vašimi silami by mohlo změnit
poválečnou situaci v této zemi a mohlo by také ovlivnit situaci v
sousedních zemích. Naproti tomu jestliže západní spojenci nesehrají při
osvobození Československa významnou roli, bude se tato země ubírat
stejnou cestou jako Jugoslávie. Samozřejmě takový krok nesmí
Eisenhowerovy hlavní operace proti Německu narušovat, ale přesto se
domnívám, že by měl být upozorněn na výše uvedené politické zřetele,
jež jsou nesmírně důležité..." O den později mu Truman
odpověděl. Ve svém dopise mu sdělil, útok k Vltavě již
chystá Rudá armáda a jeho záměrem bude pouze "postupovat a ničit
všechny zbývající organizované německé síly". "...Bude-li
postup do Československa poté žádoucí a dovolí-li to zdejší podmínky,
logicky by naším prvním krokem byl postup na Plzeň a Karlovy Vary.
Nepokusím se o žádný krok, který budu z vojenského hlediska považovat za
nerozumný." Na
těchto dopisech je jasně vidět onen rozdíl mezi Churchillem,
který upřednostňoval politické hledisko ("politické zřetele")
a Američany s jejich pouze vojenským přístupem ("z vojenského
hlediska"). Poslední
pokus učinil Churchill 7. května, kdy se obrátil dopisem přímo
na Eisenhowera. "Doufám, že vás váš plán neodradí od postupu na
Prahu, budete-li mít vojáky a nesetkáte-li se předtím s Rusy. Domníval
jsem se, že nemáte v úmyslu se vázat, budete-li mít vojáky a bude-li cesta
volná..." Veškeré vynaložené úsilí britského předsedy vlády však
bohužel přišlo vniveč. Ovšem
i na americké straně byli lidé, kteří si přáli dostat se až
do Prahy. Za všechny jmenujme alespoň jednoho. Jím nemůže být
nikdo jiný než velící 3. armády generál George Smith Patton. U Pattona však
rozhodovaly jiné důvody než u Britů. Tento bezesporu nejslavnější
a nejúspěšnější americký generál si během války "nevychutnal"
žádné triumfální uvítání jako první osvoboditel. Nemohl se vylodit v
Normandii v první vlně. Nesměl vstoupit jako první do Paříže,
přestože jeho armáda byla při postupu ze všech nejrychlejší. V září
1944 dostal před jeho plánem postupu do Německa z jihu přednost
Montgomeryho nesmyslný plán na obsazení mostů v Arnhemu a Nijmegenu. Neúčastnil
se jako první přechodu přes Rýn. Nedostal svolení k útoku na Berlín.
I Vídeň mu "vyfoukli" Rusové. A tak mu zbyla už jen ta Praha...
Když
se dozvěděl o povstání v Praze, jeho touha ještě zesílila. Ve
svých pamětech si k tomu poznamenal: "...Protože rozhlas přinášel
zprávy, že českoslovenští občané ovládli Prahu, měl jsem
sto chutí vyrazit jim na pomoc a požádal jsem Bradleye o svolení, ale
nedostal jsem je. Ve skutečnosti však byly průzkumné jednotky 3. armády
již u Prahy... 6. května bylo definitivně stanoveno, že nemáme překračovat
konečnou čáru postupu, procházející Plzní, na větší vzdálenost,
než bude zapotřebí pro průzkum v zájmu zabezpečení, tj. asi Po
skončení války dostal na tiskové konferenci dotaz, proč neobsadili
Prahu. Patton zkrotil vášně a odpověděl nečekaně
chladně: "To vám mohu říci docela přesně. Protože nám
bylo nařízeno ji neobsazovat."
Berlínská operace
- kapitulace Německa
21.
dubna 1945 dobyly sovětské jednotky severovýchodní předměstí
Berlína, zatímco tankové svazky pokračovaly v cestě na západ. Německý
rozhlas neustále opakoval: "Hitler je nadále v hlavním městě,
a tam, kde je vůdce, tam je i vítězství." Téhož
dne se Hitler přestěhoval do nového, ještě hlubšího
protileteckého krytu, který byl pro něj speciálně vybudován. Stalin
vyzval maršály Žukova a Koněva, aby nejpozději do 24. dubna dokončili
obklíčení Berlína a frankfurtsko-hubenského seskupení. Jednotky
1. běloruského frontu odřízly všechny cesty vedoucí z Berlína na
západ a 25. dubna se setkaly severovýchodně od Postupimi s jednotkami 1.
ukrajinského frontu. Tím dokončily úplné obklíčení Berlína. Týž
den se jednotky 1. ukrajinského frontu setkaly na Labi s jednotkami spojenců.
Berlínská
operace byla provedena ve velmi krátké lhůtě. Zatímco bitva o
Moskvu a Stalingrad trvala několik měsíců, byl Berlín dobyt za
devět dnů. 21. dubna vtrhla sovětská vojska do berlínského předměstí
a 30. dubna v 21.30 h seržant Jegorov a mladší seržant Kantarija vztyčili
na budově Říšského sněmu rudý prapor. Kapitulace, Vítězství!
Sovětští
vojáci se vypořádávali s hitlerovci tak důkladně, že nadutí
fašističtí generálové byli nuceni požádat o milost. První zpráva o
tom došla 1. května ve 3.30 ráno. Na velitelské stanoviště 8. armády
se dostavil náčelník generálního štábu německých pozemních sil
generál Krebs. Oznámil sebevraždu Hitlera a odevzdal sovětskému vrchnímu
velení Goebbelsův dopis spolu se závětí Hitlera. Bez
ohledu na pozdní noční dobu zatelefonoval Žukov na daču Stalinovi.
Službukonající generál mu sdělil: "Soudruh Stalin právě
ulehl." "Prosím,
aby byl vzbuzen. Jde o mimořádně důležitou záležitost, která
do rána nepočká." Stalin
přišel k telefonu. Žukov ho informoval o Hitlerově sebevraždě
a o dopisu Goebbelse se žádostí o příměří. Stalin
odpověděl: "Vykoledoval si to, darebák! Škoda, že se nám
nepodařilo dostat ho živého. Kde je Hitlerovo tělo?" "Podle
Krebse bylo Hitlerovo tělo spáleno." Nejvyšší
velitel řekl: "Žádná jednání, kromě bezpodmínečné
kapitulace. Nebude-li následovat nic mimořádného, do rána již
nevolejte, chci si trochu odpočinout." Generál
Krebs chytračil, když hovořil o příměří a nikoliv o
bezpodmínečné kapitulaci. Žukov
prohlásil: "Jestli do 10.00 hodin dopoledne nedostaneme Goebbelsův a
Bormannův souhlas s bezpodmínečnou kapitulací, zasadíme jim takový
úder, který zažene jejich chuť stavět se nám na odpor." V
6.30 se generál Weidling vzdal a dal svým jednotkám rozkaz zastavit odpor. V
poledne 2. května byl definitivně zlomen také odpor hitlerovců v
Berlíně.
Berlín 1945 7.
května zavolal Stalin Žukova a řekl: "Dnes
podepsali Němci v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci. Hlavní tíhu války
nesl na svých bedrech sovětský lid a nikoliv spojenci, proto kapitulace
musí být podepsána za účasti nejvyššího velení všech zemí
antihitlerovské koalice a nikoliv jen za účasti nejvyššího velení
spojeneckých vojsk. Nesouhlasím rovněž s tím, že kapitulace nebyla
podepsána v Berlíně, centru fašistické agrese. Domluvili jsme se se
spojenci, že považujeme toto podepsání kapitulace v Remeši
za předběžný
protokol. Zítra odjedou do Berlína představitelé německého hlavního
velení a představitelé Nejvyššího velení spojeneckých vojsk. Představitelem
Nejvyššího velení sovětských vojsk jste jmenován vy. Zítra k vám přijede
Vyšinskij. Ten po podepsání kapitulace zůstane v Berlíně jako váš
pomocník pro politické otázky." Žukov
a jeho štáb začali připravovat vše k podepsání konečné,
oficiální kapitulace německého velení. měli za úkol přivítat
oficiální hosty. 8. května přijeli představitelé Nejvyššího
velení spojenců: velitel strategických leteckých sil USA generál Carl
Spaats, maršál britského letectva Artur W. Tedder a velitel francouzské armády
generál Jean Delatur de Tassigne. Správně
by měli přijet hlavní představitelé spojenců: Eisenhower a
Montgomery. Jen dobře vychované Francouze zastupoval vrchní velitel. Žukov
na to reagoval patřičným způsobem: na letiště Tempelhof přivítat
hosty nejel. Ti, co přijeli, nepatřili do jeho hodnostní kategorie. Přivítal
je jeho zástupce generál armády Sokolovskij. Pokud
jde o hitlerovce, byla situace jednodušší: přijeli polní maršál
Keitel, admirál námořního loďstva von Friedeburg a generálplukovník
letectva Stumpf. Přiletěli na totéž letiště za ozbrojeného
doprovodu anglických důstojníků. Poté
dal Žukov rozkaz, aby do sálu byli přivedeni představitelé německého
vrchního velení. Keitel
v čele německé delegace se snažil být klidný. Zvedl ruku s maršálskou
holí k pozdravu přítomných. Žukov ho však okamžitě uzemnil. Stručně
mu nařídil: "Sedněte si!" Poté
Žukov povstal a řekl: "Vyzývám německou delegaci, aby přistoupila
sem ke stolu. Zde podepíšete text bezpodmínečné kapitulace Německa."
Keitel
prudce vstal. Jeho oči plály nenávistí. Když však narazil na pevný
pohled Žukova, sklopil zrak a pokorně přistoupil ke stolu. Monokl mu
spadl s nosu a zůstal viset na šňůrce. Spolu s Keitelem přistoupili
ke stolu Stumpf a Friedeburg. Keitel usedl na okraj židle, nasadil si monokl a
třesoucí se rukou podepsal pět exemplářů kapitulace.
Žukov
poté řekl pevným hlasem: "Německá delegace může jít!"
Když
se tak stalo, Žukov pokračoval: "Pánové, dovolte, abych tím naše
zasedání prohlásil za ukončené." Tento
akt trval přesně 43 minuty. Byl zahájen 9. května ve 00.00 h a
ukončen v 00.43 h. Z
knihy V. V. Karpova "Generalissimus", 2002, Moskva
Skutečnost,
že v představách J. V. Stalina plnila Rudá armáda v Československu
nejen funkci osvobozovací, nýbrž i roli politickou, byla jasně patrná
již z jednání sovětských vojenských orgánů na území
Podkarpatské Rusi. Stalin si vyložil Benešovu ochotu uspořádat poměry
na Podkarpatské Rusi na základě vůle obyvatelstva jako souhlas s
anexí tohoto území Sovětským svazem. Sovětské vojenské orgány
neumožnily na tomto území činnost ani vládnímu delegátu československé
vlády ministru F. Němcovi, ani vojenskému veliteli generálu A. Hasalovi,
nýbrž přikročily bez souhlasu československé vlády k
zmanipulovaným volbám do místních sovětů, prováděným za
asistence NKVD, a k brzkému proklamování vůle obyvatel Podkarpatské
Rusi k připojení k Sovětskému svazu. Rodinám těch, kdo chtěli
vstoupit do československé vojenské jednotky, byly odnímány příděly
potravin, nepohodlné sověty byly rozpouštěny a nahrazovány jinými.
Množství lidí bylo zatčeno a odvlečeno do sovětských
koncentračních táborů. Československá vláda se se situací na
Podkarpatské Rusi i s jejím odtržením smířila. Vyžádala si pouze
formální odložení jejího připojení k sovětské Ukrajině na
dobu poválečnou, neboť se obávala precedentu porušení hranic předmnichovského
Československa. Postoje československých politických představitelů
v záležitosti Podkarpatské Rusi ukázaly, jak se prohloubila závislost
Československa na SSSR, což bylo špatným znamením pro budoucnost. Podobně
i na Slovensku vystupovaly orgány sovětské armády proti zájmům
československé vlády a v řadě případů zasahovaly do
vnitřních záležitostí Československa. Sesazovaly a ustanovovaly národní
výbory, zatýkaly a odvlékaly československé občany do sovětských
táborů. Situace na Slovensku byla komplikována tím, že se zde ujala vlády
Slovenská národní rada, která zbavila jakýchkoliv pravomocí vládního
delegáta československé vlády a začala prosazovat program sociálních
reforem vypracovaný Komunistickou stranou Slovenska. Výkonnou moc přebíraly
národní výbory, program SNR předpokládal provedení pozemkové reformy
a znárodnění podniků klíčového významu. Zdůrazňoval,
že obnovené Československo je státem dvou rovnoprávných národů,
v praxi se však Slovenská národní rada neohlížela na londýnskou vládu. „To
jsme se již sami chystali na odjezd do Bratislavy, kam již přesídlila
Slovenská národní rada. V této situaci jsme zpozorovali, jak komunisté využívají
přízně a ochrany sovětské armády k tomu, aby přišli do
nových osvobozených měst a oblastí dříve než druzí politikové.
Aby měli předstih v organizování nového politického života oproti
druhým.“ P.
Drtina, Československo, můj osud, 1982 V situaci, kdy pozice československé vlády v Londýně byla oslabena událostmi na Podkarpatské Rusi i na Slovensku, došlo v březnu 1945 v Moskvě k jednání o sestavení nové vlády s účastí komunistů a přijetí jejího programu. Komunisté se při těchto rozhovorech, stejně jako později při jednáních v osvobozené republice, opírali o neustále zdůrazňovanou roli SSSR při obnově samostatného Československa, jehož větší část byla osvobozena bojovými operacemi Rudé armády. Na území ČSR uskutečnila Rudá armáda celkem šest útočných operací, ve kterých padlo na 144 000 sovětských vojáků. Velikost vítězství nelze však měřit pouze počtem padlých. Stejně jako vítězství nad Německem bylo umožněno kolektivním úsilím všech států protihitlerovské koalice, tak i osvobození Československa bylo výsledkem tohoto společného boje. V poslední fázi války se stala navíc otázka osvobození hlavního města Prahy předmětem politické licitace zejména sovětského velení. Stalin si velmi dobře uvědomoval možný dopad osvobození Prahy Rudou armádou pro poválečný vnitropolitický vývoj ČSR, a proto již v době bojů o Berlín vybízel své velitele k přípravě pražské operace. Proto také sovětské velení odmítlo 5. května 1945 návrh amerického generála D. D. Eisenhowera, že americká vojska, která v posledních dubnových dnech pronikla na území Československa, postoupí až k západnímu břehu řek Labe a Vltavy. Sovětské velení přitom nepravdivě tvrdilo, že operace Rudé armády k osvobození Prahy již začala.
Praha květen 1945 Přes nezájem spojenců o podporu jakéhokoliv většího povstání v poslední fázi války vypuklo 1. května 1945 v českých zemích spontánní povstání proti okupantům. Začalo v Přerově a šířilo se rychle do dalších měst a obcí. Dne 5. května zachvátilo také Prahu. Pražští povstalci, nedostatečně vyzbrojení zejména těžkými zbraněmi, odolávali náporu německých jednotek, které se pokoušely Prahu dobýt zpět, a marně volali o pomoc americkou armádu, která 6. května vstoupila do Plzně. Americké velení nemělo jasné instrukce o politickém významu osvobození Prahy a generál Eisenhower nechtěl postupovat dále do Čech proti vůli sovětského velení. K záchraně Prahy před útočícími jednotkami SS přispěl nečekaný spojenec v podobě vlasovců, ruských vojáků v německých uniformách, kteří vystoupili proti Němcům ve snaze domoci se přijetí do amerického zajetí. Jejich pomoc v kritických dnech povstání byla o to důležitější, že měli k dispozici těžké zbraně, tanky a dělostřelectvo. Po neúspěšném jednání s Českou národní radou se však začali z Prahy 8. května stahovat. Tehdy uzavřela Česká národní rada, v jejímž čele stál profesor Albert Pražák, a vojenské velení povstalecké Prahy v čele s generálem Karlem Kutlvašrem dohodu o odchodu německé armády z Prahy, která byla v souladu s bezpodmínečnou kapitulací německých ozbrojených sil, podepsanou den předtím v Remeši. Německé armádní jednotky město skutečně opustily a zamířily do amerického zajetí. Zůstala jen část příslušníků SS a gestapa, kteří bojovali dál. Jejich odpor však rychle skončil, když do Prahy dorazily ráno 9. května 1945 tankové jednotky Rudé armády a vyčistily ji od zbytků nepřátel.
Praha
1945 „Lide
Český! Česká národní rada jako představitelka revolučního
hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády Čs. republiky v Košicích,
ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy
a Slezska.
A. Pražák Pod
údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého
lidu zanikl tak řečený protektorát Čechy a Morava, který nám
byl Němci vnucen, a tím zanikla veškerá správní moc, vykonávaná
protektorátní vládou a německými úřady... Česká národní
rada se obrací v této historické chvíli k českému obyvatelstvu s výzvou,
aby bylo v bojové pohotovosti a čekalo na další pokyny a opatření
České národní rady.“ Z
provolání České národní rady 5. května |
