Pád Maďarska a Rakouska 1945

Operace Jarní probuzení (něm. Frühlingserwachen) byla poslední velká ofenzíva Třetí říše v druhé světové válce. Byla zahájena 6. března 1945 v prostoru Balatonu a jejím cílem bylo obsazení Budapešti a dosažení ropných polí v okolí města Nagykanisza.

V roce 1944 již bylo Německo a jeho spojenci včetně Maďarska v hluboké defenzívě a Rudá Armáda začala přímo ohrožovat východní hranici Maďarska. Horthy byl pozván na vyjednávání do Klessheimu (dnes Rakousko), kde byl Němci dočasně zajat, aby nemohl vydat rozkaz k odporu. Wehrmacht posléze obsadil v březnu 1944 Maďarsko (tzv. Operace Margarethe), aby mohla být v Budapešti ustavena loutková vláda, která ochotně pomáhala nacistům v deportaci Židů z Maďarska. Horthy tyto deportace po několika měsících, na nátlak světových osobností reagující na svědectví dvou uprchlých vězňů, počátkem července 1944 zastavil. Až do této doby Horthy údajně stále věřil tomu, že Židé jsou posíláni do táborů na nucenou práci a po jejím skončení se vrátí zpátky do Maďarska.

Poté, kdy Rumunsko přešlo na stranu spojenců, odvolal Horthy vládu, začal sestavovat novou a současně zahájil jednání se SSSR. Nacisté proti tomu opět zakročili a vyslali do Budapešti nechvalně proslavené SS komando vedené Ottou Skorzenym. V den, který Horthy předem vyhlásil jako konec války, uneslo toto komando jeho syna, Horthy byl donucen vzít své vyhlášení zpět a abdikovat (ve prospěch maďarského fašisty Ference Szálasiho.)

Zbytek války strávil Horthy v domácím vězení v Bavorsku a v květnu 1945 byl zatčen příslušníky americké armády.

SS, gruppenführera SS Gille

Už koncem roku 1944 ovšem vstupuje na území Maďarska sovětská armáda. S tím je spojeno založení jednotek Protifašistické fronty národního osvobození a po osvobození Debrecínu je vytvořena prozatimní vláda, která vyhlašuje válku Německu.

V polovině ledna 1945 byla většina 6. tankové armády stažena z fronty, a jejím zbytkem posílena von Manteuffelova 5. tanková armáda. Dietrich byl povolán do Berlína, kde se setkal se starým přítelem Guderianem, který se, stejně jako on, domníval, že operace v Ardenách neměla žádný smysl. Guderian chtěl 6. tankovou armádu nasadit na obranu Odry, kde stáli sovětští maršálové Žukov (1. běloruský front) a Rokossovskij (2. běloruský front), neboť věřil, že uzavřením míru na západě, by se podařilo zachránit jeho rodné Západní Prusko. Hitler měl ovšem jiné plány, a namísto, aby bránil Prusko, rozhodl se, že pomůže IV. tankovému sboru SS, gruppenführera SS Gilleho, který zasazoval sovětům těžké rány v Maďarsku. Dietrich se jistě klonil ke Guderianově návrhu, protože k domu jeho manželky a dětí se Sověti rychle přibližovali. Uklidnil se, teprve až když se přestěhovali do Sonthofenu.

maršál Tolbuchin

V polovině února se 6. tanková armáda začala tajně přesouvat do Maďarska, aby provedla poslední německou ofenzívu na východní frontě. Tento útvar měl za úkol znovu dobýt Budapešť, kterou koncem prosince obklíčil 3. ukrajinský front (maršál Tolbuchin). Dietrich měl krycí funkci Höherer Pionier-Führer Ungarn (vyšší ženijní vedoucí pro Maďarsko). Ještě předtím, než však do Maďarska dorazil, řekl Hitlerovi, že by měl dávat větší prostor svému velení. Bezesporu měl namysli Guderiana, který si na tuto skutečnost neustále stěžoval. Nebylo to nic platné a Guderianovu funkci náčelníka generálního štábu převzal 24. března generál pěchoty Hans Krebs.

Hans Krebs

Hermann Balck

Celá Dietrichova armáda, nyní přejmenovaná na 6. tankovou armádou SS zahájila útok 6. března v součinnosti se 6. armádou generála tankových vojsk Hermanna Balcka. Operace s názvem Frühlingserwachen Probuzení jara si kladla za cíl udržení maďarských naftových polí, zničení 3. ukrajinského frontu a vybudování obranné linie k jejich bránění. Součástí 6. tankové armády SS byly I., II. a IV. tankový sbor SS, dvě jízdní divize a jedna maďarská pěší divize. V útoku je měly podporovat ještě Löhrova Skupina armád E a de Angelisova 2. tanková armáda. Jak se ovšem ukázalo, nasazení tankových svazků v maďarských bažinách byl holý nesmysl, tanky se bořili do bažin, a pěchota utrpěla velké ztráty. 16. března zahájila Rudá armáda rozsáhlý protiútok, a 6. tanková armáda SS se musela 20. března stáhnout, aby unikla obklíčení. Netrvalo dlouho a o ústupu se dozvěděl i Hitler. Rozzuřil se, že Dietrich ustoupil, a pověřil Himmlera, aby odebral mužům divizí Leibstandarte, Das Reich, Totenkopf, a Hohenstaufen rukávové nášivky. To Dietricha úplně zdrtilo, a rozhodl se rozkazu neuposlechnout, a odjet za svými vojáky. I přesto, že nařídil, aby se tato zpráva dál nešířila, se o tom brzy dozvěděli vojáci. Aféra pokračovala ve Vídni u Himmlera, kterému Hitler nařídil, aby odňal příslušníkům 6. tankové armády SS vyznamení, proti čemuž ovšem jindy poslušný Himmler protestoval. Když se o tom dozvěděl Dietrich, rozlobeně si strhl z krku svůj Rytířský kříž. Byla to pro něj poslední kapka.

Dietrich

Budapešť je osvobozena v únoru 1945. Osvobození celého Maďarska je dovršeno 4.4.1945.

Sovětskou válečnou mašinérii se nepodařilo v Maďarsku zastavit, 2. dubna proto musela skupina armáda Jih ustoupit do Rakouska, což stálo místo jejího velitele generálplukovníka Otto von Wöhlera. Na jeho místo nastoupil generálplukovník Dr. Lothar Rendulic, jehož novým úkolem bylo nedovolit sovětům proniknout do Alp. Dietrichovým úkolem naproti tomu bylo ubránit Vídeň. Měl velmi obtížnou roli, protože tanky 6. tankové armády SS ležely v Maďarských močálech, a její vojáci již byli na kraji sil. Navíc Sověti stáli 6. dubna u Vídně, a začali ji obkličovat. Tak se stalo 10. dubna, padla však až po 13. dubnu, kdy se Dietrich stáhl se zbytky armády z města. 6. tanková armáda SS vytvořila linii na řece Traisen, kde se jí podařilo na několik týdnů zastavit postupující Sověty. Ti ovšem už Rakousku přílišnou pozornost nevěnovali, více je zajímalo Československo a Berlín. Koncem dubna se mu v zádech objevily americké Pattonova 3. a Patchova 7. armáda, které zakrátko dobyly celé jižní Německo a postupovaly k rakouským hranicím. Dietrich nyní pochopil, že je konec, takže nařídil, aby jednotky 6. tankové armády SS ustoupily a vzdaly se americké armádě. Výjimku tvořili divize Das Reich, která bránila Československo a Leibstandarte, která kryla ustupující jednotky. Dietrich 8. května dorazil do Zell am See.

 generálplukovník Dr. Lothar Rendulic

Vídeň 1945

nahoru

Obnova  Rakouska (1945–1955)

Od 1. září 1945 spravovaly Vídeň společně čtyři vítězné mocnosti – Rusko, Anglie, Francie a USA – a město si rozdělily do čtyř zón. Provizorní vláda byla vytvořena už 17. dubna 1945, prvním starostou se v době po nacistech stal neuveřitelně populární sociální demokrat Theodor Körner. O několik dní později vyšlo první číslo deníku „Neues Österreich“ (Nové Rakousko) jakožto společný orgán sociálních a křesťanských demokratů a komunistů (SPÖ, ÖVP, KPÖ). Vídeňské obyvatelstvo trpělo velikou nouzí. Dodávky vody fungovaly navýsost chatrně, zásobování potravinami zcela zkolabovalo, nebyla elektřina ani plyn – postupné obnovení dodávek energie skončilo teprve koncem roku –, dále nebyla žádná doprava, pošta ani telefon. V lékárnách nebyly žádné léky, v obchodech nebylo oblečení ani boty, nebylo mýdlo, papír, zkrátka: nebylo nic. Nejprve šlo o vyřešení nejzákladnějších problémů, město muselo znovu začít fungovat. Slovo, které po osvobození vlévalo do mysli lidí velké naděje, znělo „obnova“. Mělo vzniknout nové město – jenomže, jak by mělo vypadat? V tom se názory rozcházely. Heslo zaměřené na oddělení živnostenských oblastí a oblastí bydlení znělo „sociální výstavba měst“. K tomu nově přibyl pojem „sociální bytová kultura“, projekt obce, Vídeňské obchodní a dělnické komory a Rakouského odborového svazu (ÖGB). Jednalo se přitom o „jednoduchý, levný a přitom přeci jen tvarově pěkný nábytek pro malé byty“.
V roce 1945 se uskutečnily první volby do městského zastupitelstva a tím se definitivně navrátila demokracie. Ze 100 mandátů vídeňského zastupitelstva získala 58 křesel Sociálnědemokratická strana, 36 křešťanští demokraté a 6 komunisté. Až do začátku šedesátých let převládala v komunální politice priorita stanovená už po ukončení války, spočívající v péči o mladé a seniory, zprovoznění městských organizací a v obnově. Naposledy – tedy prozatím naposledy – byl také přijat „Zákon o změně území“, který se ovšem vůči vítězným mocnostem podařilo prosadit teprve v roce 1954. Od té doby má území města 23 obvodů, přičemž proti období před rokem 1938 se součástí Vídně definitivně staly 22. obvod na sever od Dunaje a 23. obvod nejvíce na jihu města. O rok později, 15. května 1955, dosáhla země díky „Rakouské státní smlouvě“ opět svobody.

Theodor Körner