Jugoslávie 1941-46

Tito  vůdce odporu "Jihoslovanů" proti fašistickému Německu byl opravdu zajímavou osobností dovolte, abych  vám ho krátce představil. V roce 1919 se  stal členem jugoslávské pobočky Komunistické strany Ruska, později Komunistické strany Jugoslávie (KSJ - pro jednoduchost používám tento název i když během doby došlo několikrát k přejmenování strany). Po válce pracoval jako kovodělník a odborový agitátor. Za nepovolené aktivity mnohokrát zatčen, uvězněn 1929-34. Po propuštění přijat do ústředního výboru KSJ. Stal se agentem Kominterny a NKVD (krycí jméno Orel), od 1935 žil 22 měsíců pod jménem Walter Friedrich v Moskvě, odkud řídil činnost KSJ. Po tom co byl 1937 v Moskvě zatčen její generální tajemník Cikinski, Tito převzal vedení strany a provedl její přestavbu tak, aby byla oddaná Moskvě ale na ní nezávislá.

Po tom co Němci v roce 1941 okupovali Jugoslávii, stalo se 12.000 členů KSJ základnou protifašistického odboje. V boji proti okupantům se opírali o dlouholeté zkušenosti z ilegality, ale pro dobro společné věci se k nim přidalo i mnoho nekomunistů. Tehdy existovala ještě jiná odbojová skupina vedená  veltelem srbských četníků Mihajlovićem a podporovaná exilovou vládou. Tito (krycí jméno Josipa Brože), tehdy kolem padesátky, osobně vypracoval strategii a v první linii se účastnil mnoha bojů, jeho jednotky se brzy rozrostly na 800.000 a ovládaly rozsáhlé území. Jemu při tom nešlo jen o vítězství ve válce, ale i po válce - na osvobozeném území převzaly moc revoluční výbory, později se partyzánské jednotky staly základem jugoslávské armády.  

Generál Dragoljub Draža Mihajlović

V první polovině roku 1944 slavili Titovi partyzáni značné úspěchy jak doma, tak v zahraničí. Jejich největším spojencem se stala Velká Británie, která poskytovala jugoslávským partyzánům značnou pomoc.

22. února 1944 pronesl Churchill před britským parlamentem projev k situaci v Jugoslávii. Velmi kladně v něm zhodnotil Titovo hnutí a označil ho za jediného představitele jugoslávského odboje:

"Partyzáni maršála Tita jsou ovšem jediní lidé, kteří nyní (v Jugoslávii) vedou nějaký účinný boj proti Němcům."

V projevu také odsoudil Mihailovičovy četníky a ostatním dal jasně na srozuměnou, že jediný, s kým se počítá, je Tito a jeho spolupracovníci. V závěru projevu sdělil, že partyzánům bude Británie poskytovat veškerou možnou pomoc. A ta nebyla malá.

Nejvýznamnější částí této pomoci byly dodávky vojenského i nevojenského materiálu. Do poloviny roku 1944 dodali Britové do Jugoslávie skoro 25 000 tun materiálu po moři a 3000 tun materiálu letecky. Jednalo se o zbraně, munici, výstroj, léky, potraviny, ropné produkty a další.

16. července 1944 zahájila v Jugoslávii působení 1. tanková brigáda NOAJ. Její výzbroj tvořily tanky M3 a M5 Stuart a obrněná vozidla AEC. Od dubna 1944 také probíhal u Benghází výcvik pilotů, kteří v následně v létě vytvořili 1. a 2. letku NOAJ, nasazenou v Bosně a nad jadranským pobřežím. Od této chvíle měla NOAJ zajištěnou stálou, byť omezenou, tankovou a leteckou podporu.

Přes toto všechno zůstávala ale těžká výzbroj základní slabinou NOAJ až do konce války. Další posilou bylo na přelomu let 1943/44 5 brigád, vytvořených ze zajatých Jugoslávců, kteří sloužili v italské armádě, a které byly dopraveny do Jugoslávie a zařazeny do jednotek NOAJ.

Britská vojenská účast na Balkáně

Britská pomoc zahrnovala i přímou vojenskou účast. Na území Jugoslávie operovaly diverzní oddíly SOE (Special Operations Executive - Ústředí zvláštních operací), které napadaly německé komunikace a zvětšovaly tak škody způsobené partyzány. Daleko významnější ale bylo vyčlenění 500 britských a amerických letadel (200 stíhaček a 300 bombardérů), které měly za úkol obstarávat stálou leteckou podporu partyzánům. Britští (a v menší míře i američtí) vojáci se také zúčastnili operací přímo ve spojení s vojsky NOAJ. Koncem prosince 1943 se totiž dostavil do italského přístavu Bari velitel britské vojenské mise generál McLean s návrhem vyslat na partyzány kontrolovaný ostrov Vis britskou jednotku, která by pomohla s jeho obranou.

Britské velení vyslovilo souhlas, 16. ledna 1944 dorazilo prvních 30 mužů a do konce ledna 1944 zde bylo rozmístěno celé 2. a část 10. (mezispojeneckého) commanda (označení pro jednotku britské námořní pěchoty o síle praporu) pod velením pplk. Jacka Churchilla (nebyl to příbuzný W. Churchilla). Do konce února se sem přesunulo ještě 40. a 43. commando a štáb 2. speciální brigády pod velením brig. gen. Toma Churchilla (ani on nebyl příbuzný W. Churchilla, ale byl to bratr pplk. J. Churchilla). Ostrov Vis se později stal základnou pro britské námořní lehké síly, která odtud podporovaly akce partyzánů. Jejich velitelem tentokráte nebyl žádný Churchill, ale korvetní kapitán Morgan Giles. Koncem roku 1943 došlo k posílení prestiže britské vojenské mise u partyzánů, když se k ní připojil Randolph Churchill (toto už byl příbuzný W. Churchilla, jmenovitě jeho syn).

Další důležitou pomocí Britů bylo poskytnutí lékařů a sester pro polní nemocnice, jakož i jejich vybavení, a evakuace raněných a nemocných partyzánů. V italských nemocnicích jich bylo umístěno na 11 tisíc.

Politický vývoj

Britové se zasadili i o propojení Titových partyzánů s jugoslávskou exilovou vládou v Londýně. Na jejich nátlak jugoslávský král Petr II. odvolal dosavadního premiéra Puriče a místo něj dosadil Ivana Šubašiče (na Američany spoléhat nemohl, protože ti dali najevo, že je poválečné dění na Balkáně nezajímá). Tím padl poslední přívrženec četnického hnutí a to se dostalo do úplné izolace. 14. června 1944 se Tito setkal s Šubašičem na ostrově Vis, kde byla uzavřena dohoda o spolupráci. 7. července 1944 byla vznikla nová exilová vláda, ve které se už angažovali i zástupci AVNOJ. Tuto novou vládu, kromě Velké Británie okamžitě uznal Sovětský svaz i Spojené státy. Tím se stalo Titovo partyzánské hnutí plně legalizované v očích Spojenců.

Sovětská pomoc

Pomoc přicházela také ze SSSR, byť zpočátku ne tak rozsáhlá jako pomoc britská. V květnu 1944 byla u městečka Kalinovka vybudována letecká základna a z ní byly zahájeny dodávky vojenského materiálu. Do půli června 1944 bylo dodáno 123 tun materiálu. Výraznějšího rozsahu sovětská pomoc nabyla až v druhé polovině roku 1944.

Později se Sovětský svaz také zavázal dodat výzbroj a výstroj pro 20 pěších, 3 dělostřelecké, 2 tankové a 2 letecké divize. Podobně jako v Británii, i na jeho území probíhal výcvik vojenských jednotek, které měly být zařazeny do struktur NOAJ. Jednalo se o 1 tankovou brigádu a 2 letecké pluky. Pikantní na tom bylo, že kromě vojáků, dorazivších z NOAJ, sloužili v těchto jednotkách také Jugoslávci, kteří bojovali na straně Wehrmachtu proti SSSR a ocitli se v jeho zajetí. Z nich Sovětský svaz vytvořil jednu dobrovolnickou brigádu, která byla později začleněna do struktur NOAJ.

Sovětský svaz také konečně vyslal k Titovi svou vojenskou misi. Ta dorazila 23. února 1944 a jejím velitelem byl generál Kornějev. Později se k ní připojil poručík Žarko Broz, Titův syn. Ten byl nucen před válkou emigrovat do SSSR a zde od prosince 1941 sloužil v Rudé armádě.

Nová fáze partyzánské války

Od jara 1944 začínala partyzánská válka v Jugoslávii nabývat na intenzitě. Hlavním operačním prostorem NOAJ bylo Chorvatsko a Bosna, kde se partyzáni snažili rozšířit území pod svou kontrolou a napadat německé komunikace a opěrné body. V narušování komunikací dosahovali značných úspěchů, když soustavně napadali spojení Záhřeb-Bělehrad, Knin-Bihač a Bosenski Novi-Prijedor. Méně úspěchů už bylo zaznamenáno ve Slovinsku, kde partyzáni napadali spojení mezi německými jednotkami na Balkáně a v Severní Itálii.

Nejhůře se vyvíjela situace v Černé Hoře, Srbsku a Makedonii. Zde se partyzáni omezovali většinou na obranu osvobozených území a na výraznější ofenzivní akce jim nezbývalo sil. Kromě akcí proti okupantům se partyzáni zaměřili na boj proti Mihailovičovým četníkům. Zahájili proti nim rozhodný útok a jestliže se Mihailovič mohl koncem roku 1943 pochlubit až 90 tisícovou armádou, po jarních bojích bylo všechno jinak. V červnu 1944 musel své jednotky reorganizovat do 4 sborů, ve kterých sloužilo celkem 20 000 četníků. Naproti tomu NOAJ disponovala v té době 12 sbory a dalšími jednotkami o celkové síle 350 000 partyzánů.

Němci se rozhodli učinit poslední pokus o zničení jugoslávského odbojového hnutí. Nadcházející operace ale byla výrazně odlišná oproti předchozím. Jejím cílem nebylo zničení NOAJ či ovládnutí území kontrolovaném partyzány, ale unesení nebo zavraždění, podle situace, Josifa Broz-Tita. Za tímto účelem měly být vysazeny elitní jednotky SS a parašutistů u jeho hlavního stanu ve městě Drvar. Směrem na Drvar byl zahájen také pozemní útok, který měl upoutat zde rozmístěné partyzánské jednotky a zabránit jim v tom, aby přišly ohroženému Hlavnímu štábu napomoci. Operace nesla název Rösselsprung a partyzáni ji nazvali 7. nepřátelskou ofenzívou.

Útok začal 25. května 1944, v den Titových narozenin, a skončil naprostým fiaskem. Přestože se německému desantu podařilo v oblasti Drvaru dosáhnout překvapení a početní převahy, partyzáni se jim postavili na odhodlaný odpor a umožnili tak maršálu Titovi a Hlavnímu štábu dostat se do bezpečí - nejprve na základnu Bari a poté na ostrov Vis, který se stal novým sídlem Hlavního štábu. Pozemní část německé operace také ničeho nedosáhla. Němcům se sice podařilo dostat se k Drvaru a obsadit ho i s přilehlým okolím, ale následující partyzánské akce je nakonec přinutily ke stažení a partyzáni získali ztracené území zpět. Tak neslavně skončila poslední protipartyzánská operace Němců v Jugoslávii. Ukázalo se při ní, že už nejsou schopni soustředit dostatečné množství jednotek a zahájit rozhodný útok, který by pro partyzány představoval smrtelné nebezpečí. Po krachu "Rösselsprung" se Němci rozhodli už jenom držet současné ovládané území a zabezpečovat tak spojení mezi Středomořím, Řeckem, Jugoslávií a Říší. Partyzánům se po 7. nepřátelské ofenzívě zvedlo ještě více jejich sebevědomí, což se projevilo záhy. 

Rösselsprung

Ještě v průběhu 7. nepřátelské ofenzívy zahájili partyzáni rozsáhlé ofenzivní akce, které trvaly do konce srpna. Jejich cílem byla kromě rozšíření a upevnění osvobozených území hlavně příprava útoku na Srbsko, které doposud bezpečně ovládali Němci za podpory Nédičových a Mihailovičových četníků. První rozsáhlé bitvy, spojené s jejich ofenzívou, byly svedeny na řekách Drina, Ibar a Lim. Partyzánům se v nich podařilo nepřátelské jednotky donutit k ústupu a postoupit do pohoří Jastrebac a Kopaonik, čímž začali narušovat spojení Němců se jejich jednotkami v Řecku a Podunají. Partyzáni si také připravili podmínky k útoku na Srbsko ze západu a jihozápadu. To, že se partyzáni stále nedokázali dostatečně uchytit v Srbsku, bylo dáno dvěma faktory. Prvním byla vojenská síla Němců, hlavně ta palebná. Přestože u partyzánských jednotek v tomto směru nastalo značné zlepšení, stále měli Němci výraznou převahu v těžkých zbraních a stále disponovali značným počtem vojsk. Druhým faktorem byl vliv četnického hnutí, kdy Srbové přeci jen stále ještě věřili více četníkům než partyzánům, ikdyž i to se pomalu měnilo. 

Maxmilián von Weichs

V Jugoslávii se nacházela německá skupina armád "F", které velel polní maršál Maxmilián von Weichs (pod jeho velení spadala i skupina armád "H" soustředěná ve Středomoří a Řecku), čítající počátkem září 1944 22 divizí o síle 270 000 mužů, z nichž bylo více než polovina soustředěná v Srbsku. Ve Vojvodině bylo soustředěno 30 000 Maďarů ve 3 divizích a v Makedonii a Srbsku 100 000 Bulharů v 6 divizích. V Makedonii bylo 8000 četníků a příslušníků milice, v Srbsku 70 000 četníků, milicí a příslušníků Ruského ochranného sboru, v Černé Hoře, Sandžaku a Hercegovině 7000 četníků a v "Nezávislém státu Chorvatsko" na 55 000 domobranců, ustašovců, četníků a milicí. Celkem měli Němci a jejich spojenci v Jugoslávii asi 540 000 vojáků.

Proti nim stála NOAJ, která počátkem září 1944 měla 15 sborů, ve kterých bylo soustředěno 50 divizí, 2 operační skupiny (každá o síle 2 brigád), 16 samostatných brigád a 130 partyzánských oddílů. Celkem 400 000 bojovníků. Hlavní snahou Němců bylo udržet své pozice v Srbsku, protože přes něj nyní vedly hlavní komunikace mezi Řeckem a Říší. Protože letní postup partyzánů německé spojení s Řeckem ohrozil a s přihlédnutím k celkové vojenské situaci Německa, vydalo 26. srpna 1944 OKW rozkaz ke stažení skupiny armád "H" (asi 350 000 mužů) z Řecka a Egejských ostrovů do Jugoslávie a postupně do Říše. Z tohoto důvodu bylo pro Němce nezbytně nutné udržet Srbsko. Přestože se maršál Weichs vyjádřil o NOAJ pochvalně:

"Nelze mluvit bandách, jde o řádně vedené, disciplinované a dobře vyzbrojené jednotky. Vidět cokoliv jiného by znamenalo podceňovat protivníka."

Celkově si věřil, že ze svými silami Srbsko uhájí, dokud nebude přesun skupiny armád "H" dokončen. Netušil, že chválí noc před večerem.

Dne 20. srpna 1944 zahájily 2. a 3. ukrajinský front jasko-kišiněvskou operaci. Jejím cílem byla porážka skupiny armád „Südukraine“ soustředěné v Rumunsku. Rumunsko, nejvěrnější a nejodhodlanější spojenec Německa (což se projevilo mimo jiné také tím, že jako jediné zahájilo útok na SSSR spolu s Německem už 22.6.1941) se zachovalo zcela v rozporu se svou pověstí. Rumunský král Michal I. se pod tíhou blížící se porážky rozhodl zachránit, co se dá, a změnil stranu. Rumunsko tak provedlo elegantní obrat o 180 stupňů, jeho vojska se postavila po bok Rudé armády a otevřela jí frontu. Sověti toho dokázali mistrně využít a během několika dnů obklíčili a zničili skupinu armád „Südukraine“. Tím se jim otevřela cesta na Balkán. Zaplatili za to ztrátou necelých 70 000 mrtvých, nezvěstných a raněných, což byla cena, vzhledem k dosaženému úspěchu, zanedbatelná. Však také Stalin krále Michala vyznamenal nejvyšším sovětským vojenským vyznamenáním, Řádem Vítězství. „Hospodáři“ se to ale asi zdálo málo, protože se rozhodl, že svou vděčnost dovede do konce přesně podle svých zásad a do dvou let donutil krále k abdikaci a opuštění země.

Po obsazení Rumunska se 2. ukrajinský front stočil na Maďarsko a 3. ukrajinský front pod velením čerstvě povýšeného maršála Sovětského svazu Fjodora Ivanoviče Tolbuchina dostal za úkol postupovat na Bulharsko a Jugoslávii. V případě Bulharska existoval ale jeden zádrhel. Bulharsko, jako tradičně rusofilská země, se nepřipojilo k německému útoku na Sovětský svaz a po celou dobu války k němu zachovávalo neutralitu. Ke slovu se dostala sovětská „diplomacie“ – 5. září SSSR vydal prohlášení, že neutralitu Bulharska neuznává, vyhlásil mu válku a již 8. září se vydala Rudá armáda na pochod. Bojových akcí si ale moc neužila, protože následující den vypuklo v Bulharsku povstání, pomocí kterého se dostali k moci komunisté. Bulharsko tak následovalo Rumunsko a stalo se sovětským spojencem. Bulharská armáda ihned zahájila akce proti svým dřívějším spojencům, Němcům.

Rudá armáda se přiblížila k hranicím Jugoslávie a 7. září vstoupily první sovětské jednotky na její území. Vyvstala tak otázka dalšího postupu a hlavně jeho koordinace s NOAJ. Tito odletěl 21. září do Moskvy na jednání se Stalinem. Nijak srdečné by se označit nedalo – Stalina zrovna mocenské ambice Tita nenadchly, nabádal spíše k opatrnosti. Nakonec k dohodě přeci jen úspěšně došlo. Rudá armáda měla v součinnosti s NOAJ a bulharskými vojsky osvobodit Srbsko a porazit zde umístěné hlavní síly skupiny armád „F“. Po dosažení všech cílů se měly sovětské jednotky z území Jugoslávie stáhnout. Sověti se dále zavázali k poskytnutí dalších vojenských dodávek. Dne 23. září proběhlo jednání velení NOAJ s velením bulharské armáda o společných akcích. Pikantní při tom bylo, že zde svůj společný postup probírali muži, kteří ještě doslova před pár dny proti sobě bojovali. Vše vyvrcholilo 5.-9. října, kdy byla v Craiově uzavřena dohoda mezi novou bulharskou vládou a Titem. Mezitím, 1. října, schválila Stavka dispozice k nastávající bělehradské operaci.  

Tito

Osvobození Srbska

Na osvobození Srbska byly shromážděny značné síly. NOAJ pro tento účel vyčlenila 1. armádní skupinu, která se skládala z 1. proletářského, 12., 13., 14., 15. a 16. sboru. Za Sověty se operací zúčastnila vojska 3. ukrajinského a části 2. ukrajinského frontu, Bulhaři poskytli 1., 2. a 4. armádu (11 divizí a 2 brigády), které ale měly útočit převážně v Makedonii. Proti nim stála vojska skupiny armád „F“ a pomocné kolaborantské jednotky.

25.9.1944 zahájili Němci nečekaně útok v prostoru Turnu Severina na 46. armádu 2. ukrajinského frontu a donutili jí ustoupit z jejích pozic. Za tři dny, 28. září, podniká 46. armáda za podpory jednotek 57. armády (3. ukrajinský front) protiútok a zatlačuje Němce zpět. Tak je zahájeno osvobozování Srbska.

Útok vedou vojska NOAJ, Rudé armády a Bulharské lidové armády na frontě široké 400–620 km. Na pravém křídle postupuje sovětská 57. armáda (generál N.A. Gagev) a partyzánský 1. proletářský sbor. Po urputných bojích osvobozují do 9. října města Klokočevac, Štubik, Rgotina, Zaječar a oblast Boru. Tímto postupem překračují východosrbské hory a pronikají do údolí řeky Moravy. 46. armáda mezitím u Velkého Sela překonává Dunaj a postupuje na čáru Klokočevac – Zaječar, kde navazuje kontakt se 14. sborem NOAJ. 6. října zahajují společný postup na Bělehrad.

Dne 8. října na levém křídle zahajuje útok Bulharská národní armáda za podpory jednotek NOAJ a Rudé armády. 2. armáda a 13.  sbor NOAJ útočí na Niš, 1. armáda a 15. sbor NOAJ na Kjustendil, Kriva Palanka a Skopje a 4. armáda a 16. sbor NOAJ na Štip. Jejich úkolem je osvobození Makedonie a jižního Srbska a přerušení spojení mezi německými vojsky v Jugoslávii a skupinou armád „E“ (gen. Alexandr Löhr) v Řecku. Útok se vyvíjí příznivě a 14. října je osvobozen Niš (za podpory sovětského 1. gardového pevnostního útvaru).

Na pravém křídle 10. října překračuje 57. armáda a jednotky NOAJ řeku Moravu. Z nich je vyčleněn 1. proletářský sbor a 4. gardový mechanizovaný sbor, které zahajují postup na Bělehrad. 12. října osvobozují město Topoly a tím obkličují Bělehrad z jihu. Němci se snaží vojska v Bělehradě posílit a stahují k němu své jednotky, ale ty jsou 17. října jihovýchodně od Bělehradu obklíčeny a o dva dny později zničeny. Podle sovětských údajů činí ztráty Osy 20 000 mrtvých a zajatých.  

Tito a Popovič

Dne 14. října byl zahájen vlastní útok na město. Pro útok byl z vojsk NOAJ vyčleněn 1. proletářský a 12. sbor (8 divizí) a z jednotek Rudé armády 4. gardový mechanizovaný sbor, 3 střelecké a 1 protiletadlová dělostřelecká divize, 3 dělostřelecké brigády a 19 dělostřeleckých, minometných a samohybných dělostřeleckých pluků. Leteckou podporu poskytovala 17. letecká armáda RA. V samotném městě navíc bylo na 2000 partyzánů aj. účastníků odboje, kteří ihned po zahájení útoku začali podnikat ozbrojené akce proti okupantům.V Bělehradě a jeho okolí se bránily hlavní síly německé bojové skupiny „Serbien“ (5 divizí), srbský dobrovolnický sbor (četnici) a ruský ochranný sbor. O město byly sváděny urputné boje. Němci ho navíc silně zaminovali, takže v průběhu bojů museli ženisté zneškodnit výbušná zařízení o váze 29 tun, včetně 3179 min. Nakonec byli Němci poraženi a 20. října Bělehrad osvobozen. Podle sovětských zdrojů bylo v průběhu bojů zabito na 15 000 nepřátel, dalších 9000 bylo raněno či zajato.

Osvobozením Bělehradu byly zničeny hlavní síly Němců a kolaborantů v Srbsku. Boje zde pokračují a do konce října je Srbsko de facto osvobozeno.

Zde je na místě uvést, že po válce budou tyto boje využity k propagandistickým přestřelkám. Tito ve svých poválečných pamětech doslova uvede: „S pomocí slavné Rudé armády byl brzy osvobozen Bělehrad a Srbsko a s pomocí bulharské armády byla osvobozena Makedonie.“ Jak je patrno z formulace, Rudé armádě byla přisouzena role pomocná a je postavena na roveň pomoci bulharské armády. Sověti se tak nemohli v budoucnu prezentovat jako „osvoboditelé Jugoslávie od fašistického jha“ a zavázat si tak její lid „nehynoucí vděčností na věčné časy“, jako v případě ostatních osvobozených zemí. Sovětskou vojenskou roli při osvobození Jugoslávie rozhodně není možno bagatelizovat, na druhou stranu nebyla tak zásadní, jako v případě jiných států. Svědčí o tom třeba ztráty Rudé armády v Jugoslávii. Od 28.9. do 20.10.1944 ztratila 7995 padlých (z toho 6307 v boji) a 27 589 raněných. Pro srovnání, osvobození Československa si vyžádalo 140 000 mrtvých Rudoarmějců (cca 17 000/měsíc). Hlavní roli v boji proti okupantům Jugoslávie hrála jednoznačně NOAJ.

Ukončení partyzánské války

Po osvobození Bělehradu a větší části Srbska splnil Stalin svůj slib o stažení vojsk a 3. ukrajinský front se 30.10.1944 přemisťuje na severní břeh Dunaje. V Jugoslávii tak zůstává pouze 68. střelecký sbor, 1. gardový pevnostní útvar a letecká skupina VVS (genmjr. A.N. Vitruk). Tyto jednotky jsou převedeny pod NOAJ. Za pomoci bulharské armády je do konce listopadu osvobozena Makedonie a Kosovo. Německé skupině armád „E“ je tak odříznuta hlavní ústupová trasa z Balkánu a musí se zdlouhavě stahovat přes Chorvatsko a Bosnu, kde je vystaveni útokům NOAJ. V Jugoslávii vzniká jednotná fronta, která vede zhruba po čáře Čačak – Kraljevo – Kruševac – Raška – Novi Pazar – Kosovská Mitrovica – Skopje – Veles. Na severu, od Čačaku po Bělehrad, stabilní frontová linie prakticky neexistuje a od Bělehradu dál na sever se napojuje na frontu Rudé armády a pokračuje na Bečej a dále do Maďarska. Do konce roku dochází k dalšímu rozšíření a partyzáni kontrolují území o rozloze 140 000 km² (8 000 000 obyvatel), které je napojeno na týl sovětských vojsk. Na osvobozeném území probíhá mobilizace a díky ní NOAJ prochází rozsáhlou reorganizací. Postupně jsou zformovány celkem 4 armády, 7 samostatných sborů a 1 samostatná operační skupina, ve kterých je soustředěno na 650 000 bojovníků. Příslušníci Titova odbojového hnutí si sice nadále budou říkat partyzáni, ale s Němci se střetávají hlavně na klasické frontě a přestože partyzánské akce v týlu Němců stále pokračují, netvoří už hlavní operační náplň NOAJ. Partyzánská válka v Jugoslávii skončila.                                 

genmjr. A.N. Vitruk

  nahoru

Vojenský dopad

Partyzáni působili také vojenské problémy. Kritici sice opět neopomenou zdůraznit, že do kapitulace Itálie partyzánská válka v Jugoslávii vázala maximálně jen 6 divizí Wehrmachtu a jejich protipartyzánské akce byly pro ně malé a bezvýznamné (co se nasazených vojsk týká), ale jaksi opomenou započítat německé spojence. Asi se rozhodli přidržovat německého názoru, že tito stejně nebyli nic platní. V Jugoslávii bylo nasazeno 15-22 italských, 5-7 bulharských a 3 maďarské divize a statisíce příslušníků kolaborantských jednotek. To vše v době, kdy Wehrmacht vedl krvavou kampaň na východě a potřeboval zde každého vojáka. Můžeme sice polemizovat o bojové kvalitě třeba Italů, ale například při bojích u Stalingradu by přítomnost jakýchkoliv dalších dvaceti divizí měla pro Němce cenu zlata. Navíc, pokud by zde spojenci Němců nebyli, museli by jejich místo zaujmout jednotky Wehrmachtu, jak se i později stalo. Stejně tak bylo nutno okupační jednotky stále zabezpečovat po stránce logistické a to by bylo opět starostí Němců. Po kapitulaci Itálie vyvstaly všechny tyto problémy v plném rozsahu a Němci měli bojem s partyzány vázáno minimálně 20 divizí. Okupace Jugoslávie tak přinášela Němcům jenom velké starosti. Ty by mohly být větší, kdyby se podařilo rozvinout spolupráci mezi partyzány a četniky. Tito se tomu sice nebránil, ale narazil až na fanatický opor vůdce četniků. Mihailovič byl zapřísáhlý antikomunista a nacionalista a nedokázal ze svého názoru byť jen trochu slevit. Jeho podezíravost měla určité opodstatnění, protože Tito by nepochybně, v případném budoucím spojenectví, chtěl hrát vedoucí roli.

zástava srbských četníků

 Mihailovič také zastával názor nepouštět se do větších akcí proti Němcům a počkat na osvobození z vnějšku. Četnici proto prakticky od počátku okupace bojovali více proti partyzánům a příslušníkům jiných jugoslávských etnik, než proti Němcům a ostatním okupantům, což v zemi vyvolalo de facto občanskou válku. Také výrazně ovlivnili smýšlení Srbů a to byl jeden z hlavních důvodů, proč se partyzánům nepodařilo až do roku 1944 v Srbsku uchytit. I přesto ovšem zůstali Srbové hlavní silou partyzánské armády. Četnici nicméně prokázali okupantům dobrou službu, protože kdyby se zapojili více do odboje, byla by situace v Jugoslávii pro Osu ještě nepříjemnější. O to více jen překvapí, že Němci s nimi odmítali spolupracovat. Bylo to dáno hlavně postojem Hitlera, který veškeré takové kontakty zakázal. Přestože byl jeho zákaz místy obcházen, k větší spolupráci začalo docházet až po kapitulaci Itálie, kdy četnici definitivně nastoupili cestu kolaborace s Němci.

Politické a etnické aspekty

Četniky podporovala jugoslávská exilová vláda, kde se k moci drželi srbští nacionalisté, kteří měli pro Mihailoviče slabost. Jejich postoj také brzdil rozmach partyzánských akcí, protože ti nedostávali žádnou výzbroj a výstroj ze zahraničí. Vše bylo zprvu určeno četnikům. Teprve postupem času se situace zlepšila. Právě u Titových partyzánů nejvíce překvapí, že ač byli v jejich čele komunisté, největším spojencem jim nebyl Sovětský svaz, ale Velká Británie. Zatímco v odbojových hnutích ostatních okupovaných zemí se snažili komunisté spojení se západními Spojenci spíše sabotovat a omezovat, v Jugoslávii tomu tak nebylo. Hlavním důvodem byl postoj Sovětského svazu, který od počátku odmítal výrazněji Titovo hnutí podpořit. Hlavní příčinou byla Titova neochota podřizovat se všem vrtochům moskevského ústředí, což ovlivňovalo Stalinův vztah k Titovi. Obrat nastal až po tom, co se Británie rozhodla Tita v jeho boji podporovat. Roli v tom jistě sehrála i snaha Britů získat co největší poválečný vliv v regionu, resp. co nejvíce omezit vliv sovětský. Naproti tomu zůstal postoj USA k Titovi po celou dobu vlažný. Sice ho podporovali, ale stejně tak podporovali četniky a vůbec dávali jasně na srozuměnou, že je zajímá jen porážka Německa a další dění na Balkáně je tím pro ně pasé. O politickou (a národnostní) situaci na Balkáně se moc nezajímali a moc jí nerozuměli (a jak se ukázalo, po padesáti letech se to výrazněji nezměnilo).

Kromě podceňování partyzánských akcí je na Západě (a poslední dobou bohužel nejen tam) dost rozšířeným omylem, vzniklým ve snaze co nejvíce zjednodušit a zpřehlednit dění na Balkáně hlavně kvůli nejnovějšímu vývoji, označovat partyzánské hnutí za srbské a kolaboranty za četniky a těm přisuzují národnost Chorvatskou (podobně jsou třeba i Bosňáci kompletně označováni za muslimy). Pravda je ale skoro přesně opačná. Srbové sice byli v jednotkách NOAJ nejpočetněji zastoupeni, ale partyzáni hlásali Všejugoslávský názor a snažili se o spolupráci s každou národností. Zatímco četnici byli Srbové, maximálně ještě Černohorci, kteří prosazovali ideu Velkého Srbska.

Obdobně i teze postavit partyzány na jedné a Chorvaty na druhé straně proti sobě jsou zcela zcestné. „Nezávislý stát Chorvatsko“ byl sice jeden z nejdůležitějších a neoddanějších kolaborantských státních útvarů na Balkáně ve službách Němců a Chorvaté tvořili většinu kolaborantských jednotek na Balkáně, na druhou stranu území Chorvatska v určitém období tvořilo hlavní zázemí NOAJ (a sám Tito byl Chorvat). Podobně i Bosna, na jejíž úkor mělo být právě Velké Srbsko či Velké Chorvatsko vytvořeno. Není jistě od věci připomenout, že dva první sbory, založené v rámci NOAJ, nesou název “bosenský“ a “chorvatský“. 

Ante Pavelić

Chorvatsko- "četníci a četnice"

 nahoru

Ztráty

Vysloveně propagandistický ráz mají různé slovní přestřelky o počtu mrtvých. Chorvatští nacionalisté se snaží zmenšovat počty lidí, zavražděných ustašovci, srbští se je snaží zase nadsazovat. Kapitolou samou pro sebe je chováni Wehrmachtu. Po válce se snažili sice němečtí velitelé tvrdit, že oni vedli válku čestně a rytířsky, bez významnějších excesů, je to ale spíše jen věšení bulíků na nos. Stačí si připomenou Keitelův rozkaz, podle kterého má být za každého německého vojáka, padlého v bojích s partyzány, popraveno 50-100 komunistů, čímž se myslelo jakýchkoliv civilistů, protože v německých očích byl skoro každý civilista potenciální partyzán a každý partyzán komunista. Chování Wehrmachtu potom nejlépe dokumentuje generál Böhme, který po ztrátě 23 padlých Němců vydal rozkaz postřílet 2300 mladíků ve městě Kragujevac, přičemž jiné zdroje uvádějí, že celkem padlo za oběť německému řádění ve zmíněném městě na 7000 lidí.  

generál Böhme

I partyzáni se dopouštěli různých excesům, hlavně proti kolaborantům, ke kterým nejvíce docházela v první fázi povstání, ale na rozdíl od OKW rozkazy partyzánského Hlavního štábu byly jednoznačně namířeny proti nim. Z jejich popudu se partyzáni snažili co nejvíce brát zajatce a zacházet s nimi co nejšetrněji. Hlavním důvodem nebyla jejich humánní povaha, ale spíše možnost pozdějšího vyměnění zajatých vojáků za civilní rukojmí a zajaté partyzány. Stejně tak se partyzáni snažili chovat co nejlépe k místnímu obyvatelstvu, pokud se nechovalo přímo nepřátelsky, kdy například potraviny a ostatní věci museli být vykupovány a ne konfiskovány, bylo zakázáno rabování a různé násilí, mnohdy pod trestem smrti. Tím si snažili jednak získat jejich sympatie (nutno doznat, že úspěšně) a jednak tím Tito udržoval bojovou morálku a disciplínu NOAJ na dostatečné úrovni. Na konci války došlo k hromadným popravám kolaborantů, ale označovat je za nevinné oběti války by bylo trochu nadnesené, protože tyto „nevinné oběti“ sami velmi ochotně masakrovali během války partyzány a své odpůrce.

Za celou dobu jugoslávského povstání se udává, že padlo 1,1 milionu Jugoslávců (poválečný oficiální údaj 1,7 milionu byl s největší pravděpodobností nadsazen z důvodu získáni co největších reparací). Partyzáni měli celkem 237 000 mrtvých a popravených, kolaborantů bylo zabito či popraveno na 200 000. Propagandy znepřátelených stran sice tvrdily, že bylo po válce partyzány povražděno 500 000 Chorvatů a ustašovským koncentračním táborům a etnickým čistkám zase mělo za oběť padnout 1 000 000 Srbů. Nejnovější zdroje uvádějí 100 000 zavražděných přímo v ustašovských koncentračních táborech a 125 000 zavražděných během etnických čistek. Partyzáni po válce zabili a popravili asi 34 – 45 tisíc kolaborantů, maximálně se udává, že v posledních dnech války a po ní bylo zabito 100 000 lidí, ale do toho jsou započítáváni jak mrtví během posledních bojů, tak Němci a příslušníci Ruského ochranného sboru. Celkem na konci války padlo do zajetí partyzánů na půl milionu kolaborantů a vojáků Osy. Ztráty Wehrmachtu v Jugoslávii jsou podle OKW v rozmezí 22.6.1941 – 20.4.1945 vyčísleny na 20 777 padlých, 65 250 raněných a 23 976 nezvěstných. Bližší ztráty Italů, Bulharů a Maďarů se mi nepodařilo zjistit, celkově půjdou do jednoho sta tisíc.

V rozhovorech s Churchillem v červnu 1944 Tito prosadil sloučení exilové královské jugoslávské vlády s jeho Národně-osvobozeneckou frontou. Po osvobození Jugoslávie v listopadu 1944 této měli komunisté v prozatímní vládě rozhodující slovo a Tito se stal v březnu 1945 ministrem obrany a premiérem. Skutečná koalice v poválečné Jugoslávii neexistovala, ve volbách v listopadu 1945 byli jako kandidáti povoleni pouze členové Národní fronty, a ti získali 80% hlasů. Král Petr II. byl svržen a 29.11.1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie. Tito byl zvolen premiérem a ústavou se stal také nejvyšším velitelem branných sil.  

Král Petr II (1941)

Tak jako ostatní socialistické státy, prošla Jugoslávie koncem čtyřicátých let obdobím diktatury proletariátu. Měnová reforma v dubnu 1945 připravila většinu lidí o veškeré válečné úspory. Vyzbrojování pokračovalo bez přerušení od konce války, byl vytvořen silný policejní aparát (tajná policie OZNA, UDBA, KOS), opoziční strany byly zakázány, tisíce odpůrců režimu, i z řad komunistů, byly zatýkány a odsuzovány k dlouhým trestům v táborech nucených prací, často pod záminkou válečné kolaborace s okupanty. Tito se stal diktátorem.  

Tito a za ním Stalin

Přibližně v té době o něm poslal sovětský odborný poradce v UDBA, agent NKVD Burtakov (List) toto hlášení:

...ruku v ruce s jeho pozitivními vlastnostmi - oblíbenost, jistá přitažlivost, výrazná tvář, jasná mysl a odhodlání - jdou u Orla i negativní rysy: touha po moci, nedostatek skromnosti, drzost a neupřímnost. Považuje se za nejvyšší autoritu, vyžaduje naprostou poslušnost, nesnáší jiný pohled na věci a kritiku svých rozkazů; je vznětlivý, ukvapený a strohý; také rád pózuje...

V srpnu 1945 došlo k pozemkové refomě, v červenci 1946 byl přijat zákon o kolektivizaci, která sice nebyla povinná, ale rolníci byli pod hrozbou vysokých trestů nuceni odevzdávat státu značnou část své produkce za státem stanovenou cenu a ti kteří se odmítli kolektivizovat byli postihováni daňově a odepřením možnosti nákupu strojů. Po zavedení ústředního plánování byla v dubnu 1947 vyhlášena první pětiletka.