Bulharsko
Home 2.sv. válka 1944-45 Den D Atentát na A. H. Garden Finsko 1944 Bagration Varšava 1944 Bulharsko Jugoslávie SNP VF 1943-45 Řecko Dukla 44 Ardeny 1944 1945 Jalta 45 Maďarsko Pád Berlína Postupim 45 Atomová bomba Osvobození ČSR Norinberk

 

 

 

Bulharsko v období 2.světové války (1940-44)

Nabídku SSSR na uzavření paktu o přátelství fašistická vláda odmítla a připojila se na stranu Hitlera. Za smlouvu z Craiovy z r.1940, kterou Berlín přiřkl Sofii Jižní Dobrudžu přistoupilo Bulharsko následujícího roku k paktu OSA (Německo-Itálie-Japonsko) a jeho armáda obsadila Makedonii. Bulharsko vyhlásilo symbolickou válku Spojencům, nikoliv však SSSR. Německu umožnilo postup svým územím, žádné německé jednotky však v samotném Bulharsku rozmístěny nebyly. Vztahy s Německem byly udány hospodářskou závislostí Bulharska. Ze všeho dovozu bylo v r.1937 z Německa 58,2% a bulharský vývoz do Německa činil 41,1%. Po porážkách hitlerovských vojsk začala Sofie lavírovat mezi Německem a Spojenci. Nová vláda vyslala dokonce delegaci do Ankary a později do Káhiry k projednání obsazení Bulharska anglickými a americkými vojsky.

Car Boris III.


BKS, která se sjednotila s Dělnickou stranou a po celou válku organizovala mohutné partyzánské hnutí, vyzvala národ k povstání ve chvíli, kdy stála na hranicích Bulharska Rudá armáda. Hitlerovská vojska začala ustupovat. Bulharská vláda reagovala vyhlášením plné neutrality a slíbila přerušení diplomatických styků s Německem. To však vládě SSSR rozhodně nestačilo a vyhlásila Bulharsku 5.9.1944 válku. To bylo během týdne bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu obsazeno.


Bulharští vojáci v r.1944

Vlády se chopila 9.9. Vlastenecká fronta založená komunisty, kterou dále tvořil Zemědělský svaz, Zveno a Bulharská sociální demokracie. Tento státní převrat se uskutečnil pod heslem "odstranění monarcho-fašistického režimu". Režim osobní moci cara Borise III. budovaný od r.1934 skutečně nesl silné autoritativní ba fašizující prvky a první kroky koaliční vlády utvořené ze subjektů tvořících Vlasteneckou frontu opravdu směřovaly k odstranění protidemokratických praktik. Byla například zrušena obávaná carská státní bezpečnost. Carští regenti byli sesazeni a nahrazeni novými. Jedním z nich byl dokonce komunistický teoretik. Moc nové regentské rady byla minimální. Rozpuštěno bylo také Národní shromáždění a většina poslanců byla pozatýkána. Místní správu a samosprávu ovládly rady Vlastenecké fronty. Program vlády obsahoval rozvíjení vztahů se SSSR, zrušení monopolů, kontrolu soukromého sektoru, nastolení demokracie. Ve skutečnosti však nastalo období, které s demokratizací nemělo vůbec nic společného.
"Očista veřejného života", která se uskutečňovala za pomoci partyzánů, nebyla ničím jiným, než vyřizováním starých účtů. Největšími radikály byli samozřejmě lidé, kteří tak maskovali svou vlastní černou minulost. Bez soudu byly zastřeleny stovky lidí. Nezřízené běsnění trvající několik týdnů bylo částečně legalizováno zřízením nové policie, tzv.lidové milice, jejímiž hlavními kádry se stali právě partyzáni. V říjnu byl zřízen Lidový soud. Jeho činnost označil jeden z vůdců BZLS, Nikola Petkov, za "krvavé vyřizování účtů s bulharskou státností a ne s hitlerovskými agenty". Lidový soud fungoval až do dubna 1945. Souzeno bylo na 11 000 osob. K smrti jich bylo odsouzeno 2 618, k doživotí 1 226, k vězení až na 20 let celkem 5 398 osob. Popraveni byli předsedové vlád Filov, Božilov a Bagrjanov, většina jejich ministrů a všichni tři carští regenti včetně carova bratra Kirila a velká část ze 160 poslanců, z nichž souzeno bylo 111. Zřízeny byly komunistické pracovní lágry, kam mohly být bez soudu internovány "politicky nebezpečné" osoby. Vše se dělo v koordinaci se sovětským vedením, mnoho osob bylo dokonce vyslýcháno přímo v SSSR. Rozsah represí a jejich brutalita nemá obdoby u žádné východoevropské země.

Nikola Petkov

Pro budoucí uzavírání mírových smluv bylo výhodné zúčastnit se na poslední chvíli ještě války proti Německu v roli sovětského spojence. Válka Německu byla vyhlášena hned po obsazení Bulharska sovětským vojskem. Bulharské jednotky v makedonii a Thrákii odmítly dále bojovat na německé straně. Podřídily se nové bulharské vládě a po boku jugoslávské Titovy povstalecké armády vytlačily Němce z Makedonie a jižního Srbska. bulharská armáda postoupila přes Srbsko do jižního Maďarska, Slovinska a dále až na úpatí rakouských Alp, kde se setkala s britskými jednotkami. Příměří bylo podepsáno 28.10.1944. Obsahovalo mimo jiné stažení bulharských jednotek z Thrákie a Makedonie, Dobrudža však Bulharsku zůstala i po pařížských mírových smlouvách. Makedonie se rozhodla pro Jugoslávii, přestože existovala i silná frakce probulharská.V Bulharsku zůstávala sovětská armáda avláda musela všechny záležitosti projednávat se Spojeneckou kontrolní komisí, v níž byli ovšem pouze Rusové. Britové a Američané s vědomím, že je již rozhodnuto o začlenění Bulharska do sféry sovětského vlivu, se nijak neangažovaly proti sovětským zájmům ani v podpoře nekomunistických sil v Bulharsku.
Během 2.světové války padlo 40.000 Bulharů v boji, v partyzánských akcích, žalářích a na popravištích. Do konce války přišly další tisíce osob o život po státním převratu uskutečněném komunisty. Vnitřní i zahraniční dluh Bulharska činil po válce 12 miliard leva ve zlatě a mimo to 105 miliard leva. Průmysl byl značně zaostalý a mnohé závody nebyly schopné provozu. Podobně na tom byla také polovina elektráren.

 nahoru

Upevňování moci komunistů (1945-47)

V srpnu 1945 se měly konat volby do Národního shromáždění. Strany Vlastenecké fronty se rozhodly pro společnou kandidátku, takže hrozilo, že se volby stanou fraškou. Demokratické frakce v BZLS a Sociální demokracii na čele s Petkovem a Lulčevem podaly Spojenecké komisi a britsko-americké misi v Sofii žádost o odložení voleb do doby, kdy budo vytvořeny podmínky pro svobodné volby. To se podařilo. Začala vznikat opozice nových protikomunistických stran, tzv.BZLS - Nikola Petkov a BDSD - sjednocení. Podmínky pro svobodné volby však vytvořeny nebyly, a tak tyto strany volby 18.11. bojkotovaly. Společná kandidátka Vlastenecké fronty vyhrála volby s 88,18%. Po jednání SSSR se západními mocnostmi se mělo jednat o formální účast opozičních sil ve vládě, ale ta nebyla úspěšná. Vláda ovládla parlament a ten se stal plně jejím nástrojem. Následovaly konfiskace majetku, zásahy státu do cenové politiky a hlavně pozemková reforma, která neskrývala záměr posílení družstevního sektoru v zemědělství. Veškerá půda nad 20 ha byla rozdělena malorolníkům a bezzemkům. Nekomunističtí politici ve Vlastenecké frontě odmítající bezvýhradnou spolupráci s komunisty, byli obviňováni ze spiknutí, povracení a spolupráce s podzemními organizacemi, jejichž existence byla sporná. Za ochranu spiklenců byl donucen k demisi také ministr obrany Velčev z koaličního hnutí Zveno, které nejvážněji ohrožovalo jednotu VF. Takto komunisté získali i kontrolu nad armádou.
Lidovým referendem se Bulharsko stalo 8.9.1946 republikou. Stalo se tak sice za dohledu Rudé armády, což považují kritici tohoto aktu za důvod označit jej za neplatný, ale zdá se, že zřízení republiky bylo skutečně přáním lidu, který ke koburské dynastii neměl zřejmě žádný zvláštní vztah. Pro vyhlášení republiky se vyslovilo 92,72% voličů.
V říjnových volbách 1946 zvtězila opět Vlastenecká fronta. Protikomunističtí demokraté sjednocení do Federace práce získali čtvrtinu hlasů. Předsedou vlády se stal Georgi Dimitrov (1882-1949), který se vrátil z Moskvy.
V Paříži byla dne 10.2.1947 podepsána mírová smlouva mezi spojeneckými mocnostmi a Bulharskem. V jejím úvodu bylo konstatováno, že se Bulharsko jako spojenec hitlerovského Německa účastnilo války proti Spojeným národům a nese tak svou odpovědnost. Včasným uzavřením příměří a tím, že se nakonec proti Německu aktivně postavilo, umožnilo současné uzavření mírové smlouvy. V politické klausuli mírové smlouvy se Bulharsko zavázalo rozpustit všechny politické, vojenské či polovojenské organizace fašistického rázu a chránit demokratická práva lidu. Bulharsko se dále zavázalo, že potrestá válečné zločince. To se však uskutečnilo už dříve v rámci protistátního převratu.
Pátá část mírové smlouvy ukládala Bulharsku odškodnit Jugoslavii a Řecko za ztráty, které utrpěly vojenskými operacemi a bulharskou okupací v území těchto států. Částka, kterou mělo Bulharsko splatit Řecku, činila 45 mil . USD. Jugoslávie se reparace 25 mil . USD dobrovolně zřekla, neboť Bulharsko se podílelo na osvobození Jugoslávie a bulharští a srbští partyzáni válčili spolu po boku. Dimitrov a Tito ale hlavně byli přáteli a měli své vlastní spojenecké plány.

   
Dva z nejznámějších portrétů Georgi Dimitrova

 

 

Rumunsko

Ve druhé světové válce Rumunsko bojovalo po boku Třetí říše. 

Rumuni přišli za druhé vídeňské arbitráže o severní Sedmihradsko. V zemi měl největší vliv maršál Ion Antonescu. Po válce byla Rumunsku opět odňata Besarábie a připojena k Sovětskému svazu.

Antonescu a Hitler

 

V srpnu 1944 „padnul“ Antonescův profašistický režim. 20. srpna začala jašsko-kišiněvská operace, při níž mělo dojít k rozbití německých vojsk v Moldávii a Rumunsku. Během 10 dnů bylo Rumunsko poraženo a jeho armáda se přidala na stranu Sovětů.

 

osvobození Bukureště

Pro osvobození Vídně se připojily  k 2. ukrajinského frontu rumunské svazky, s 53. armádou útočila 1. rumunská armáda a s armádou 40. to byla 4. rumunská armáda.

  nahoru