Den D
Home 2.sv. válka 1944-45 Den D Atentát na A. H. Garden Finsko 1944 Bagration Varšava 1944 Bulharsko Jugoslávie SNP VF 1943-45 Řecko Dukla 44 Ardeny 1944 1945 Jalta 45 Maďarsko Pád Berlína Postupim 45 Atomová bomba Osvobození ČSR Norinberk

 

Tisk

 

Invaze Spojenců v Normandii



Situace na západní frontě


Rozkazem číslo 51 se Adolf Hitler snažil přenést úsilí na západní frontu a pak znovu vrátit jádro armády na východní frontu. Tento manévr více či méně úspěšně použilo Německo za první světové války.

Posílení západní fronty mohlo být vzhledem k potřebám ostatních bojišť jen velmi omezené. V zimě se týkalo jen asi 15 velkých divizí. V předvečer dne D, 6. června 1944, kdy byla zahájena spojenecká operace Overlord, disponoval maršál Gerd von Rundstedt jen 59 divizemi. Na východní frontě zůstalo 185 divizí, v Itálii a na Balkáně 55 divizí a ve Skandinávii 21 divizí.

Z těchto 59 divizí bylo 33 divizí statických, bez vlastních transportních prostředků, nedostatečně vybavených a vycvičených jen ke strážní službě na pobřeží. Tíha obrany tak ležela na 13 polních divizích, 3 divizích parašutistů, 1 motorizované divize a 9 tankových divizích, které měly být posíleny dvěma divizemi obrněného sboru SS.

K této neradostné bilanci je nutné připočítat kritickou slabost německého letectva (luftwaffe), které mělo na západním bojišti pouhých 300 letadel, z toho jen polovinu bombardérů. Po vylodění západních Spojenců v Normandii byla luftwaffe posílena na 700 letadel.

Německé námořnictvo (kriegsmarine) disponovalo na západní frontě jen 7 velkými plavidly, 23 křižníky, 148 torpédoborci a 350 lehkými plavidly, vybavenými děly nebo raketomety. Admirál Karl Dönitz předpokládal, že vstup do západní části průlivu La Manche bude střežen ponorkami ze základen v Brestu a v Lorientu, které budou posíleny ponorkami (U-boot) z Norska. V zóně očekávaného vylodění západních Spojenců měly operovat lehké pobřežní čluny, malé ponorky a letadla, která zde měla klást elektrické miny. Velitelství kriegsmarine se obávalo, aby tajemství této nové zbraně nebylo předčasně odhaleno.

Zásadním problémem německého vrchního velení bylo místo, kde k vylodění Spojenců dojde. Zpravodajské služby wehrmachtu nebyly schopny tuto informaci vůbec zjistit a letecký průzkum prakticky přestal existovat. Vrchní velení se stalo obětí klamných manévrů Spojenců v rámci plánu Bodyguard z roku 1943 a později v rámci plánu Fortitude.

Rozšířené bombardování vojenských transportů a sabotážní akce odbojových skupin nebyly dostatečné. Spojenecké velení se proto pokusilo vytvořit klamné zdání, že jsou posilovány také jednotky v oblasti Středozemního moře a že by mohlo dojít ke kombinované operaci na Balkáně a v Itálii. Klamná propaganda se týkala také vylodění Spojenců severně od Seiny.

Na severu plán Fortitude zapojil do akce fiktivní jednotky umístěné ve Skotsku, které mohly zaútočit na Norsko a Dánsko. Z Velké Británie byly zasílány falešné zprávy o soustřeďování a přesunech vyloďovacích člunů a jednotek.

V rámci plánu Fusage se štáb skupiny armád, který sice nebyl fiktivní, ale nedisponoval žádnými jednotkami, přesunul do Kentu a s hlavním stanem generála Montgomeryho v Portsmouthu udržoval pravidelné spojení. Spojenci vzbudili zdání, že velitelem této skupiny armád bude generál Patton, který se vrátil do Anglie.

Německé velení podniklo opatrné kroky. 21 divizí zůstalo na Balkáně, 10 jednotek v Itálii sloužilo k odražení vylodění na mimořádně zranitelném pobřeží, 11. Panzerdivision a 17. SS Panzergrenadier zůstaly severně od Gironde a v blízkosti Poitiers, kde byly připraveny na různé varianty vylodění.

                                                                 Rundstedt

Ve skutečnosti se Vrchní velitelství branné moci OKW (Oberkommando der Wehrmacht) a vrchní velení jednotek na západní frontě domnívalo, že k vylodění dojde na pobřeží průplavu La Manche a že bude spojeno s diverzními operacemi. V dubnu a květnu roku 1944 se úspěch plánu Fortitude potvrdil. OKW, Rundstedt a Rommel byli přesvědčeni, že k vylodění dojde severně od Seiny mezi městem Dieppe a holandskou řekou Schelde.

 Rommel a Rundstedt

 
Svoji roli sehrály také logické úvahu německého velení. Severně od Seiny je nejužší místo průplavu La Manche a navíc z Pas-de-Calais vede nekratší cesta do Porúří a do srdce Německa. Na rozdíl od Normandie vylodění by zde nenarazilo na žádnou překážku, jakou představoval tok Seiny. Spojenecké letectvo zničilo mosty přes Seinu a zahájilo strategické bombardování německých transportů do severní části Francie a do Belgie a na pobřežní opevnění mezi městy Dieppe a Ostende.

21. května 1944 došel Erwin Rommel k závěru, že umístění hlavního stanu Montgomeryho na jih od Londýna potvrzuje jeho domněnku. Sektor mezi řekami Seinou a Schelde byl pokryt 27 divizemi, z toho 6 mobilními divizemi a 3 tankovými divizemi. Na pobřeží Normandie od Le Havru až po Cotentin bylo umístěno jen 5 divizí druhé kategorie.

Díky všeobecnému přesvědčení, že k vylodění Spojenců dojde v Pas-de-Calais, byly obranné práce v ústí Seiny zpomaleny. Hustota bunkrů byla v Normandii asi třikrát menší a většina pobřežních děl zůstala pod širým nebem. Ze 17 baterií byly jen 4 schopny 6. června 1944 střílet na vyloďovací pláže. Těsně před operací vydal Rommel rozkaz stáhnout a zamaskovat na polích baterie děl ráže 155 mm , které byly původně umístěny na pobřeží.

Některé skutečnosti přesto hovořily proti vylodění Spojenců v Pas-de-Calais. Noční průzkum, spojený se světlicemi, odhalil soustředění spojeneckých vojsk na západě ostrova Wight. Po analýze spojeneckých zpráv Funk Abwehr tvrdil, že centrum operace se týká sektoru Plymouth - Portsmouth a že ke spojeneckému vylodění dojde v zóně Cherbourg - Caen.

Tyto informace vyvolaly Hitlerův zájem. Po vylodění Spojenců všichni museli přiznat, že pouze Hitler viděl věci správně. Rundstedt přesvědčen nebyl, ale Rommel se snažil zlepšit obranu na pobřeží Normandie. Hitler totiž díky svému instinktu tušil, že něco není v pořádku a měl předtuchu, že se jedná o klamnou propagandu. 6. dubna 1944 prohlásil: "Tak, jak nám Angličané celou záležitost předkládají, připadá mi to jako divadlo. Mám na mysli zejména defenzívní opatření, nic takového se za normálních okolností nedělá. Nemohu se zbavit dojmu, že s námi hrají nečistou hru."


27. května 1944 přijal Hitler japonského velvyslance Ošimu a oznámil mu, že přípravy Spojenců jsou u konce a že je třeba očekávat diverzní operace ve Skandinávii, na jihovýchodě Francie nebo v oblasti Středozemního moře. Vylodění se bude týkat zřejmě Normandie nebo Bretaně. Spojenci se budou snažit zmocnit přístavů jako je Cherbourg nebo Brest.

Hitler vydal proto rozkaz, aby byly posíleny ohrožené sektory. Obranu Bretaně mělo zajistit 8 divizí, z nichž 4 měly dobrou kvalitu. V Normandii byl 84. sbor generála Marckse posílen o 91. pěší divizi, o prapor parašutistů a o jednu mobilní brigádu. Velmi dobrá 352. pěší divize byla přemístěna na pobřeží Calvadosu a na západ Bayeux a pokryla část sektoru 716. pěší divize. 21. tanková divize zaujala pozice na jihu od Caen. Dvě vynikající jednotky, 12. divize S a Panzer-Lehr zaujala pozice v prostoru Dreux a na jihu od Chartes. Nejsilnější koncentrace vojsk ale byla stále v prostoru Pas-de-Calais.

Zmatek v německém vrchním velení vyvolalo naprosté přecenění spojeneckých sil. Dwight Eisenhower měl k dispozici 40 divizí, z nichž 4 divize byly paradesantní. Německá zpravodajská služba ale hlásila 70 až 80 divizí, z toho 8 paradesantních. Tento údaj pocházel od generála Roenneho a od plukovníka Michela.

K překvapení velkých mistrů tankové války Heinze Guderiana a Geyra von Schweppenberga velitelství skupiny armád na západní frontě přesunulo tankové jednotky do "perlového náhrdelníku", který se táhl od holandské hranice až po oblast Bordeaux. Tankové jednotky zde byly rozptýleny.

Rommel byl totiž přesvědčen, že letecká převaha Spojenců zabrání všem důležitým přesunům. Tvrdil, že vylodění Spojenců musí být zastaveno ještě na plážích s okamžitou podporou tanků. Pokud se nepodaří Spojence udržet na moři, nebo pokud se nepodaří je během dvou dnů zahnat nazpět do moře, invaze se podaří a Německo kvůli nedostatkům letectva prohraje celou válku.

S rozmístěním tankových jednotek nesouhlasili Rundstedt, Geyr von Schweppenberg a Heinz Guderian. Zkušenosti ze Sicilie, Salerna nebo Anzia dokazovaly riziko protiútoků tanků na mořském pobřeží v dosahu lodního dělostřelectva. Navrhovali, aby bylo jádro tankových jednotek shromážděno do dvou silných skupin v lesích v okolí Paříže, odkud by mohly zasáhnout na obou březích Seiny. K přemisťování mělo docházet v noci za podpory silného protiletadlového dělostřelectva.

Erwin Rommel ale zůstal neoblomný. Adolf Hitler, jehož Heinz Guderian a ostatní žádali o zásah, váhal, ačkoliv připouštěl nevýhody rozptýlení tankových sil. Nakonec se přiklonil na Guderianovu stranu. Pod přímým Rommelovým velením zůstaly tři tankové divize a ostatní divize byly dány k dispozici OKW.

Erwin Rommel při vylodění Spojenců v Bretani nebo v Normandii plánoval protiútok, stažení za linii Seiny, kde byla vybudována obrana, útok na jih od Seiny z východu a severu s cílem rozdrtit protivníka.

Přijaté rozmístění německých sil vycházelo ze dvou různých škol myšlení a proto obsahovalo všechny jejich nevýhody. Tankové jednotky zůstaly příliš daleko od pobřeží na okamžitý zásah. Nedostatek pevné doktríny měl negativní vliv na morálku všech podřízených a přispěl ke značné váhavosti.

Před dnem D panoval v sídle vrchního velitelství západní fronty neklid, související s nejistotou neznalosti místa vylodění a s přílišnou slabostí luftwaffe. Tankové jednotky se sice seřadily, ale některé pozice byly kompromisem.

Napětí také rostlo mezi spiklenci, kteří pobývali na západní frontě, jejichž cílem bylo politické řešení odstraněním Hitlera a NSDAP z vedení německého státu a dohoda ze západními Spojenci. Ke spiknutí se připojili Falkenhausen v Belgii a Karl Heinrich von Stülpnagel v Paříži. Dalším ze spiklenců byl generál Spiedel, který byl jmenován v únoru roku 1944 náčelníkem štábu skupiny armád B. Spiedel se rozhodl seznámit Erwina Rommela s von Stülpnagelem.

 Stülpnagel

nahoru

Erwin Rommel se nikdy nevzpamatoval z onemocnění, které ho začalo trápit v severní Africe, a ze svých porážek v Tunisku. Stal se z něj skeptik a přestože připravoval bitvu na plážích, nevěřil ve vítězství. Jako mnoho jiných generálů byl přesvědčen, že Adolf Hitler je zodpovědný za katastrofální porážky wehrmachtu zejména na východní frontě. Připouštěl, že Hitler v čele státu tvoří překážku, která brání politickému řešení války.

Erwin Rommel přesto dále váhal, přestože někteří spiklenci v Paříži plánovali jeho jmenování regentem. 15. května 1944 se setkal s von Stülpnagelem v jedné vile nedaleko Marly, kde sice neodmítl myšlenku podílet se na státním převratu, ale odmítal zavraždění Adolfa Hitlera, které v sobě neslo riziko, že se Hitler stane pro národ mučedníkem.

Těsně před vyloděním Spojenců zviklalo Rommela rozmisťování jednotek. Z "politických důvodů" si přál ponechat si na dosah tankové jednotky, na které se mohl spolehnout. Tím lze vysvětlit jeho váhání s nasazením 2. a 116. pancéřové divize vzápětí po vylodění Spojenců.

8. května 1944

Pouze několik dní v následujících měsících splňovalo veškeré požadavky pro připravované vylodění spojeneckých vojsk na pobřeží Normandie, jako byl odliv, svit měsíce a vhodné meteorologické podmínky. Začátek spojenecké operace Overlord, den D, byl původně stanoven na 5. června 1944. Invazní jednotky se začaly shromažďovat do táborů, kde z bezpečnostních důvodů zůstávaly na místě.

3. června 1944


Bylo dokončeno nalodění všech jednotek. Na lodích při pobřeží jižní Anglie se připravovalo více než 10 tisíc vojáků.

4.června 1944

Německý maršál Erwin Rommel se v sedm hodin ráno vydal na cestu z La Roche - Guyon do Německa. Nad Kanálem bylo špatné počasí a proto Rommel nevěřil v nebezpečí invaze. Rozhodl se navštívit Hitlera, který jako jediný mohl disponovat záložními tankovými divizemi. Chtěl ho přimět k tomu, aby se tyto divize, které byly připraveny daleko od pobřeží, dostaly pod jeho velení. Podle Rommelova názoru bylo nutné zastavit invazi ještě u břehu a o jejím osudu by se rozhodlo během 24 hodin. Čekání na vzdálené záložní divize by v případě invaze bylo osudné.

Rommel byl ve Francii od listopadu roku 1943 při budování Atlantického valu. Hitler se začal bát otevření druhé fronty. Němci nahnali na výstavbu opevnění tisíce vězňů z celé Evropy. Výsledkem bylo vybudování mohutných betonových pevností a hradby protiinvazních překážek - ocelových ježků, železných konstrukcí, železem pobitých kmenů stromů a podvodních betonových kuželů, ke kterým byly připoutány miny. Kromě toho Rommel chtěl umístit podél břehu šedesát miliónů min všech druhů. Do začátku června bylo těchto min položeno asi pět miliónů.

Na druhé straně Kanálu trávil vrchní velitel spojeneckých vojsk Dwight Eisenhower dlouhé hodiny ve svém obytném přívěsu v lese nedaleko námořního velitelství v Southwick House. Velel téměř třem miliónům vojáků - Američanům, Britům, Kanaďanům, Francouzům, Belgičanům, Čechům, Slovákům, Norům a Holanďanům. Pro zdárný průběh invaze udělal vše, nyní jen čekal na zlepšení počasí. Ze třech možností zvolil původně datum 5. června s možností odložení na 6. června. Pokud by invazi musel odložit, mohla by se uskutečnit až 19. června, kdy bude opět odliv, ale nebude měsíční svit. Pokud by se rozhodl invazi ještě odložit, mohl by ji provést až v červenci.

Večer ve 21:30 se sešel s ostatními veliteli a vyslechl hlášení meteorologů plukovníka Stagga. Velmi špatné počasí se mělo krátce zlepšit, obloha se měla vyjasnit asi na 36 hodin a vítr měl zeslábnout. Zhoršení se očekávalo ráno 6. června. Eisenhower vyslechl názory ostatních velitelů a vydal rozkaz k zahájení invaze na ráno 6. června.

5.června 1944

Eisenhower nebyl plně přesvědčen o jistém úspěchu invaze. Náčelník generálního štábu USA generál Bedell Smith dával vylodění asi jen padesátiprocentní šanci na úspěch.

Počasí bylo stále špatné. Posádka letadla německé protiletecké obrany dostala rozkaz nelétat. Z Francie putovalo do Hitlerova hlavního stanu hlášení: "...nezdá se, že by existovala bezprostřední hrozba invaze." Německé čluny, které jindy trvale hlídkovaly podél francouzského pobřeží, byly kvůli velmi špatnému počasí staženy.

Maršál Erwin Rommel se rozhodl strávit v Německu několik dní a také se zastavil ve Stuttgartu za svojí manželkou na oslavu jejích narozenin. Rundstedt, velitel 7. armády, která stála čelem proti invazi Spojenců, odjel do Rennes, kde se účastnil štábního cvičení. Velitel obrněné skupiny SS Sepp Dietrich opustil svůj hlavní stan v Rouenu a odjel do Bruselu.

Na velitelství armádní skupiny B v La Roche-Guyon chtěli využít nepřítomnosti maršála Rommela a chystali večírek. Na velitelství 84. sboru připravovali oslavu narozenin generála Marckse. Většina velitelů však balila, protože se chystalo velké štábní cvičení v Rennes v Bretani, které mělo ironií osudu simulovat invazi Spojenců v Normandii. Mnozí již odjeli, a tak v předvečer invaze chybělo na invazní frontě mnoho velících důstojníků. Po válce se dokonce uvažovalo o tom, zda nepřítomnost několika klíčových německých důstojníků nezajistila britská tajná služba.

Ve 3:30 bylo počasí nad kanálem sice špatné, ale přijatelné. Eisenhower rozhodl o zahájení akce. Hodina H na pláži Omaha byla stanovena na 6. června v 6:30.

Od britských břehů začalo odplouvat největší seskupení válečných lodí v dějinách lidstva. Vyplulo celkem 5333 lodí, z toho 2727 velkých bitevních plavidel a 2606 menších bitevních křižníků. Lodě pluly z anglických přístavů po dvou konvojových trasách a setkaly se ve shromažďovacím prostoru na jih od ostrova Wight, který dostal přezdívku Piccadilly circus. Každá loď zde zaujala své místo v jednom z pěti konvojů, jejichž trasu k Normandii označovaly bóje.

Američtí výsadkáři si tváře začernili dřevěným uhlím a vyholili si hlavu s výjimkou úzkého pruhu vlasů, který se táhl z čela až na zátylek podle vzoru účesu indiánského kmene Irokézů. Při výsadkové části operace se očekávaly nejvyšší ztráty. Největší pesimisté předpokládali, že z každé desítky výsadkářů přežijí pouze dva. Nad Normandií bylo vysazeno celkem 18 000 výsadkářů.

V 21:00 paradesantní jednotky americké 82. a 101. letecké divize a britské 6. letecké divize začaly nastupovat na paluby letadel v celé jižní Anglii. Vzlétly tisíce transportních letadel a kluzáků a zamířily nad Kanál do Normandie.

Ve 23:30 první letecké formace dosáhly území Normandie a výsadkáři byli připraveni k seskokům do různých oblastí na pobřeží.

nahoru

Klikni - zvětšení



Den D - 6.června 1944


Patnáct minut po půlnoci se začali na Saint-Mere-Eglisé snášet první výsadkáři 82. a 101. americké divize. 882 letadel vysadilo 13 000 mužů. Německá protiletadlová palba byla tak prudká, že se některé letouny odchýlily od stanoveného kursu. Kvůli tmě někteří výsadkáři chybně přistávali do polí, zahrad, řek a zaplavených bažin.



O 80 kilometrů dále nedaleko Ranville se snažilo o přistání šest kluzáků s britskými průzkumníky. Měli za úkol obsadit mosty, po kterých by se mohla přesouvat německá technika směrem k plážím, a měli vyznačit místa pro seskok dalších výsadkových vln. Celkem zde mělo přistát 4 200 výsadkářů.

Mnoho průzkumníků zahynulo hned při přistání. Stali se oběťmi zaplavených močálů, ze kterých kvůli těžké výstrojí a výzbrojí nemohli dostat.

Příslušníci britské 6. letecké divize přistáli severovýchodně od Caen poblíž ústí řeky Orne, kde měli zajišťovat ochranu mostů přes Caenský kanál pro přechod britských pozemních jednotek. Na druhé straně invazní oblasti příslušníci americké 101. a 82. letecké divize přistáli poblíž Saint-Mere-Eglise a Carentanu s úkolem zabezpečit cesty a silnice od pláží do vnitrozemí.

Asi třicet výsadkářů přistálo přímo na náměstí Saint-Mere- Eglisé. John Steele z 505. pluku 101. divize se zachytil padákem na kostelní věži. Snažil se přeříznout popruhy, ale nůž mu vypadl z ruky. Po dvou hodinách střelby byl zajat.


Až dvě hodiny po přistání
prvních Američanů se na německých velitelských stanovištích začaly scházet první zprávy o invazi. Teprve ve 2 hodiny 11 minut Němci vyhlásili v Normandii nejvyšší stupeň pohotovosti. Nikdo však nevěděl, zda je to jen náhodný útok, fingovaná invaze k odlákání pozornosti nebo skutečné vylodění. Čtyřicet kilometrů od Caen byla v lesích připravena k protiútoku 21. německá obrněná divize, která byla schopna okamžitě zaútočit na britské vojáky. Její velitel von Oppeln-Bronikovski však marně čekal na rozkaz.

Výsadkáři za velkých obětí připravili půdu pro hlavní invazní síly. Čekalo se na svítání, kdy se na pobřeží měla začít vyloďovat spojenecká vojska.

Ve 3:30 se útočné vlny naloděných vojáků začaly přesunovat do přistávacích člunů. Moře bylo poměrně rozbouřené a všude vládla tma z důvodů utajení. Vojáky čekala asi deset mil dlouhá plavba od mateřských lodí k pobřeží.

Před pátou hodinou ranní telefonoval generálmajor Pemsel ze 7.armády do Rommelova štábu: "Mezi ústím řek Vire a Orne se soustřeďují lodi. Stojíme před bezprostředním nepřátelským vyloděním."

Vrchní velitel oblasti Západ, polní maršál Gerd von Rundstedt se stále domníval, že jde o útok k odvrácení pozornosti a že skutečná invaze bude jinde. Přesto žádal o uvolnění dvou silných pancéřových divizí od Paříže, kterými ale mohl disponovat pouze Hitler. V Hitlerově hlavním stanu však nikdo nechtěl budit operačního náčelníka Alfreda Jodla nebo dokonce samotného Vůdce. Toto zpoždění se stalo německým jednotkám osudné. Teprve k ránu byla 21. pancéřová divize přemístěna do Caen.

Začalo svítat a proti normandským břehům se blížila vojenská flotila spojeneckých vojsk - velké bitevní lodi, křižníky, torpédoborce a přistávací lodi. V 5:58 se na celém horizontu mezi Caen a Vierville-sur-Mer před zraky ohromených německých hlídek objevila spojenecká flotila. Spojenecká letadla začala ve vlnách bombardovat německé pozice na pobřeží. Německé hlidky ohlásily celkem asi 5000 spojeneckých lodí.

Po intenzivní letecké a námořní přípravě se na pláže začalo vyloďovat 5 divizí. Američané vystoupili na pláž Utah na jihu od Cotentinu a na pláž Omaha mezi Vire a Vierville. Britové vybudovali tři předmostí mezi Bayeux a Orne na plážích Gold, Juno a Sword.

Generálplukovník Alfred Jodl se probudil v šest hodin ráno. Ani on nevěřil, že probíhá skutečná invaze a odmítl uvolnit tankové zálohy.

Ve vězení v Caen Němci vyvedli na dvůr vězně a bez soudu je postříleli z kulometů.

V 9:33 vydává pobočník pro tiskové záležitosti generála Eisenhowera zprávu: "Pod vedením generála Eisenhowera začaly dnes ráno spojenecké námořní síly za silné podpory letectva vyloďovat na severním pobřeží Francie spojenecké armády."

V bytě polního maršála Ernsta Rommela zazvonil telefon a v 10:15 major Spiedl Rommelovi sdělil, že invaze skutečně začala.

Jako první vyrazili spojenečtí vojáci v 6:30 k plážím Utah a Omaha. Situace na pláži Omaha byla vůbec nejhorší. Na pláži Němci umístily řadu překážek a nástrah: podvodní betonové kužely s připoutanými minami, železem pobité kmeny stromů, kolejnice svařené do ocelových ježků a miny zahrabané do písku.


Pláž se po několika metrech zvedá do prudkého svahu. Na pláži Němci vybudovali řetězec obranných betonových bunkrů s těžkými kulomety a minomety a další opevnění na vrcholu svahu. Kolem bunkrů a na strategických místech byly rozmístěny protitankové a nášlapné miny. Obranu pevností zajišťovala 352. dělostřelecká divize, která se zuřivě bránila a způsobila Američanům těžké ztráty.



Jen v první vlně útočilo 3 000 mužů. Mnozí se ke břehům vůbec nedostali a zahynuli ještě na moři, když jejich čluny byly zasaženy nebo narazily na miny. Přežila jen necelá třetina všech vojáků.

Pro německé vrchní velení západní fronty představovalo vylodění očekávané již od května velké překvapení. Obránci byli zaskočeni množstvím spojeneckých prostředků a zejména tím, že se na britské straně objevily specializované tanky, které se vylodily v první vlně a jejich úkolem bylo zničit minová pole a útočit na německé bunkry v přímé spolupráci s pěchotou. Tanky nebyly použity na pláži Omaha a to bylo zřejmě příčinou těžkých bojů s německou obranou. Německé překvapení ještě znásobilo špatné počasí. Od 3. června nad průplavem zuřila bouře, která přinutila vrchního velitele spojeneckých vojsk generála Eisenhowera akci odložit o 24 hodin. Německá obrana se kvůli špatnému počasí domnívala, že k útoku spojeneckých vojsk nemůže dojít a přerušila hlídkovou činnost kriegsmarine.

Kolem sedmé hodiny na pláž Omaha dorazila druhá vlna. Situace na pláži byla stále kritická. Německý minomet a dělostřelecké baterie, zcela nedotčené útokem Spojenců, odrazil veškeré snahy proniknout do vnitrozemí. Německé kulomety bránily jakémukoliv pohybu vpřed. Vraky člunů se hromadily při pobřeží a bránily přistávajícím člunům druhé vlny v přistání. Jen asi jedna třetina mužů první vlny dosáhla pobřeží. Spojenci zde ztratili většinu těžkých zbraní. Vojáci, kteří peklo nepřátelské palby přežili, neměli jinou šanci, než se skrývat za písečnými dunami a pokoušet se dostat k patě srázu. Mnoho vojáků bylo zastřeleno, ale někteří byli zraněni a dlouhé hodiny trpěli bez naděje na pomoc v krutých bolestech. Další vlna již musela překonat stoupající příliv a soustředěnou německou palbu, aby se připojila k první vlně, skrývající se v písečných dunách. Třetí a čtvrtá vlna se nemohla vylodit a uvažovalo se o ukončení invaze na této pláži. Plukovník G.A. Taylor však vojáky hnal do útoku.

Námořní dělostřelectvo se pokoušelo podpořit přistávající vyloďovací čluny poblíž pláže. Vojáci postupovali v několika útočných vlnách, ale většina z nich byla zraněna nebo zabita. Posádky lodí s rostoucí hrůzou sledovaly masakr na pláži. Konečně se některým americkým vojákům podařilo probít na pláž jen několik stovek yardů od srázu, kde se pokoušeli zničit německé opevnění. Někteří vojáci se dostali až k opevnění a pokusili se granáty zneškodnit německé obránce.

Od 7:30 do 12 hodin američtí vojáci na pláži Omaha pomalu krok za krokem postupovali ke svahu pláže, aby se dostali na planinu nad ní. Neměli prakticky žádný prostor k manévrování a proto postupovali přímým útokem. Útočné vlny nikdo neřídil, jednotky postupovaly zcela samostatně s jediným cílem - probít se vražedným ohněm na planinu. Jednotky útočily na německé pevnosti v malých skupinách.

Snad nejhorší částí pláže Omaha byl Dog Green, vysoký skalnatý útes Pointe du Hoc, kde Němci v systému pevnůstek bránili Vierville za podpory boční dělostřelecké palby na západní straně. V tomto sektoru se vylodila C skupina 2. praporu Rangers pod velením podplukovníka Jamese E. Ruddera (LTC, Lieutenant- Colonel). Úkolem praporu bylo zdolat asi 100 stop vysoký útes a dobýt německé pevnosti. Jeden ze šesti LCA se potopil asi 900 metrů od pobřeží a většina mužů se utopila kvůli těžké výzbroji a výstroji. Zbývající čluny přistály v hloubce asi 1 až 2 metry a muži museli překonat asi 30 metrů viditelných překážek. Když se vojáci na třech lanech snažili člun dovléci ke břehu, němečtí obránci spustili silnou palbu z automatických zbraní. Vojáci se pokusili potopit pod vodu a dostat se z dosahu palby. Jeden z LCA byl čtyřikrát přímo zasažen minometem. Muži, kteří přežili, se pokusili dosáhnout písečné pláže, ale německá palba z automatických zbraní je donutila vrátit se do vody. Několik mužů se skrylo za nejbližší přírodní překážky.

Střepiny z protitankové zbraně zasáhly člun kapitána Ralpha E. Goransona a zabily několik mužů. Německá palba se soustředila na druhý LCA a zabila 15 příslušníků Rangers při vyloďování. Vojáci nečekali na seskupení a ti, co přežili, se pokusili překonat asi 230 metrů písečné pláže k patě útesu. Muži byli příliš unaveni na to, aby běželi. Během tří až čtyř minut, než se první muži probili k patě útesu, byla řada mužů zasažena střelami ze samopalů a minometů. Než oddíl Rangers dosáhl paty útesu, přišel o polovinu mužů.

Kolem 7:30 skupina C oddílu Rangers na Dog Green zdolala kolmý útes Pointe du Hoc. Během přesunu kapitán Goranson nařídil svým mužům, aby odstranily drátové zátarasy a miny na vrcholu.

Když vojáci Rangers vyšplhali na vrchol útesu, nalezli bludiště zákopů a krytů a narazili na kulomety a minomet. Série malých útoků pokračovala ještě další čtyři hodiny. Ke břehu se dostala další skupina a spojila se s oddílem kapitána Goransona. Přesto ani tato spojená jednotka nestačila ke zničení všech pozic nepřítele a utrpěla těžké ztráty. Němečtí obránci se pohybovali soustavou zákopů a bunkrů po celé oblasti Vierville a vojáci Rangers nebyli schopni celý systém vyčistit. Pozdě odpoledne Rangers a skupina B konečně zlomili poslední zbytky odporu. Nalezli 69 mrtvých nepřátelských vojáků. Tato akce byla jednou z největších obraných akcí, které chránili oblast Vierville.

O patnáct kilometrů dále, na pláži Utah, už vojáci pronikli do vnitrozemí a nenarazili na vážný odpor.

Utah

Ve 13:35 německá 325. divize mylně informovala své velení, že spojenecký útok byl odražen nazpět do moře. Ve zprávě se uvádělo, že útok probíhal pouze ve směru na Colleville a že německá armáda začala s protiútokem. Tato zpráva byla zaslána až na velení skupiny armád. Teprve v 18 hodin divize svoji zprávu opravila. Situace pro německou armádu byla kritická: Spojenecká vojska prolomila obranné pozice a její předsunuté jednotky dosáhly linie mezi Colleville, Louvieres a Asnieres.

Ve 14:30 další útočné vlny pokračovaly v útocích na plážích. Vojáci často naráželi na skryté překážky. Když opadl příliv, demoliční čety pokračovaly v čištění oblasti od překážek a min. Tuto nebezpečnou práci vojáci museli podstupovat pod palbou německých ostřelovačů a za ostřelování německým dělostřelectvem. Zatímco ráno byly vytvořeny tři průlomy, do večera bylo vytvořeno a vyznačeno celkem 13 průlomů a podařilo se vyčistit asi 35 procent území od překážek. Hledači min postupně zneškodnili většinu minových polí.

Německá obrana při ústupu z krytů používala systém zákopů a tunelů, přičemž znovu obsazovala Spojenci již dobytá místa. Němečtí ostřelovači se znovu objevovali na místech, kde byla německá obrana již zlikvidována a kde již byl vytvořen průlom. Německé dělostřelectvo z vnitrozemí občas prudce ostřelovalo pláže a jejich bezprostřední okolí.

Jednotlivé spojenecké jednotky pronikaly do vnitrozemí, aniž tvořily jednolitou frontu. Neustávající zuřivý nepřátelský odpor jak z obranných bodů tak z vnitrozemí nutil spojenecké jednotky postupovat v oblasti Colleville mnohem pomaleji než západně od St. Laurent. Za postupujícími americkými jednotkami zůstávaly odříznuty izolované skupiny německých vojáků, kteří se zuřivě bránili. Navíc celá oblast byla z vnitrozemí neustále ostřelována německým dělostřelectvem.

Ze tří invazních pláží, na které se začalo útočit, byla nejkrvavější pláž Juno, na kterou začali útočit v 7:25 Kanaďané. Boj na pobřeží Swordu byl tvrdý, ale trval krátce a Britové brzy postupovali k městu Caen. Z Goldu se vojáci probíjeli do vnitrozemí k městu Bayeux.

Kolem 19:30 se konečně spojeneckým vojskům podařilo obsadit všechny opěrné body na plážích a všude proniknout do vnitrozemí. Německé pozice na plážích byly definitivně zničeny.

Američané ještě zabezpečili celou frontu dostatečně daleko ve vnitrozemí tak, aby německé dělostřelectvo již nemohlo ostřelovat vyloďovací místa výzbroje, zbrojního materiálu a potravin. Začaly se zabezpečovat cesty do vnitrozemí a zneškodňovaly se poslední místa německých ostřelovačů.

Ve 22:07 zapadlo nad Normandií slunce.

Na pláži Utah bylo 6. června 1944 vyloděno 22 000 mužů a 1800 vozidel. Zahynulo 197 mužů. Na pláži Omaha bylo první den invaze 2 500 mrtvých, zraněných a pohřešovaných. Za první den invaze měli Američané podle Corneliuse Ryana 1465 mrtvých, 3184 raněných a 1928 pohřešovaných. Kanaďané ztratili 946 vojáků, z toho 355 jich padlo.

Ztráty Němců se odhadují na 4 až 9 tisíc mužů.

7. a 8. června 1944

Velení spojeneckých vojsk provedlo během noci reorganizaci všech jednotek a přehodnotilo předpokládané cíle útoku. Během dne D se podařilo dosáhnout jen některých cílů. Povzbudivější byly především příznaky hlubokého rozkladu nepřátelské obrany. Německé jednotky nebyly schopny jednotného protiútoku a celá obranná fronta se rozpadla na akce samostatných praporů.

Ukořistěný dokument prozradil německou obrannou politiku, kterou dobře předvedly jednotky 29. divize: "Nejste vázáni poziční obranou". Němci se pokusili zastavit postup spojeneckých vojsk pomocí malých jednotek, dobře vybavených automatickými zbraněmi a podporovaných několika samohybnými děly. Tyto jednotky skutečně dlouho odolávaly soustředěnému tlaku Spojenců. Jejich taktika spočívala v opakovaném narušování integrity spojenecké fronty. Tato taktika se osvědčovala až do 8. června, ale nebyla účinná vůči soustředěnému útoku.

8. června 1944 německá obrana byla v celé oblasti severně od údolí Aure prolomena a 175. dělostřelecká divize pronikla asi 15 kilometrů do vnitrozemí.

9. až 12. června 1944

Celá spojenecká fronta z pláží postoupila do vnitrozemí. 2. divize ustavila frontu severně od Trevieres a obsadila klíčové místo v lese Cerisy. 1. divize plnila své úkoly podél západního břehu řeky Drome mezi lesem Cerisy a hranicí spojeneckých armád. 29. divize překročila Aure a dosáhla okraje údolí řeky Elle.

Od 10. června 1944
Spojenci disponovali pevným předmostím. Američané postupovali přes Cotentinský poloostrov a obklíčili Cherbourg.

Značný úspěch Spojenců lze připsat především neschopnosti kriegsmarine. V noci ze 6. na 7. června se pobřežní čluny pokusily o první vyplutí ze svých základen v Cherbourgu a Le Havru. Soustředěné bombardování 14. června na Le Havre s 325 čtyřmotorovými letadly britské Royal Air Force zasadilo osudovou ránu těmto snahám. 15. června další úder RAF na Boulogne potopil 27 lehkých plavidel.

Vyplutí ponorek od atlantických břehů v noci ze 6. na 7. června nebylo úspěšné. Pouze plavidlům vybavených Schnorchelem se podařilo doplout do západní části průplavu La Manche. Ostatní ponorky byly objeveny spojeneckým letectvem a s těžkými ztrátami byly zahnány nazpět. Ani ponorky z Norska, které se pokusily obeplout Britské ostrovy, nebyly úspěšné a pět z nich bylo potopeno. Ponorky, které přesto dopluly do oblasti vylodění Spojenců, způsobily Spojencům jen nepatrné ztráty.

Torpédoborcům ze základny v La Pallice se nepodařilo doplout do Cherbourgu a flotilu o čtyřech lodích objevily britské letouny a nakonec ji zničilo 8 torpédoborců v Brestském zálivu.

Ani miny, umístěné německým letectvem, nesplnily očekávání. Němci očekávali druhé vylodění. Proto noční kladení min se týkalo jen pobřeží Pas-de-Calais a nikoliv ústí řeky Seiny. Britové navíc objevili, že pokud lodě plují pomalu, odpalovací systém min nefungoval.

Krátce po válce britský admirál Ramsay připustil, že pokud by Němci použili elektrické miny hromadně, způsobili by Spojencům vážné ztráty.

Díky naprosté letecké převaze Spojenců, kdy bylo nasazeno více než 10 000 letadel, 6. června 1944 ráno byla francouzská železniční síť z velké části poškozena. Na severu bylo v provozu jen 15 procent železnic a 1500 lokomotiv z celkového počtu 2000 nebylo možno použít. Bylo zničeno několik tisíc vagónů.

Přes hromadné nasazení opravářských čet nedokázali Němci opravit četná přerušení kolejnic, které způsobily také odbojové skupiny. Těžkosti se zásobováním byly znásobeny zničením téměř všech mostů přes Loiru a Seinu s výjimkou dvou železničních mostů v Paříži. K přesunům německých jednotek mohlo docházet jen v noci za cenu značných odklonů trasy. Motorizované jednotky dorazily do Normandie poměrně rychle, ale tankovým jednotkám trvalo více než týden, než dorazily na frontu.

Silniční síť v severní Francii byla také vážně poškozena. Před vyloděním Spojenců byly zničeny silniční mosty přes velké řeky. 6. června 1944 za úsvitu se bombardování mimo jiné zaměřilo na velké silniční křižovatky. Byla zničena řada půvabných lokalit v Normandii kobercovými nálety Spojenců. Velká města byla často narušena bombardováním tak, aby byla neprůjezdná.

Na všech hlavních a vedlejších silnicích až do hloubky 100 kilometrů od pobřeží byly německé konvoje vystaveny opakovaným útokům spojeneckých bombardérů. Luftwaffe byla naprosto bezmocná. V souladu s plánem bylo několik formací povoláno z Německa, ale tyto přesuny proběhly ve značném zmatku. Letiště vystavená silnému bombardování nebylo možno použít a luftwaffe musela použít druhořadá a špatně vybavená letiště, kde chyběly zásoby pohonných hmot a opravárenské dílny. Luftwaffe musela omezit své akce jen na východní část předmostí kolem Caen a na noční bombardování vyloďovacích pláží.

12. a 13. června 1944

12. června 1944 spojenecké jednotky zahájily přípravy na ofenzívu ve směru Cherbourgu. Nepřátelský odpor slábl a jeho manévrovací schopnosti byly omezené. Každým dnem narůstal rozpad německé fronty až do hloubky asi 30 kilometrů .

Erwin Rommel velitelství OKW zprávu o drtivé převaze spojeneckých leteckých sil. Popsal značné potíže s přesunem pozemních jednotek, které narážejí na mobilní jednotky Spojenců, které jsou vysazovány letecky na libovolná místa.

Německé jednotky se začaly přeskupovat, aby zabránily dalšímu průniku spojeneckých vojsk. Německá luftwaffe podnikla první útoky raketami V1 na Velkou Británii.

17. června 1944

Maršál Gerd von Rundstedt a Erwin Rommel žádali Hitlera, aby mohli přeskupit své jednotky z dosahu námořního dělostřelectva Spojenců předtím, než provedou boční útok na Montgomeryho 2. armády. Hitler ale odmítl.

Přes drtivou leteckou převahu spojenců se německému velení podařilo do Normandie přesunout posily ze strategické rezervy OKW. Ke třem obrněným divizím, které byly nasazeny v Normandii v prvních třech dnech vylodění spojenců (21. Panzerdivision, 12. SS Panzerdivision a Panzer-Lehr), se postupně přidaly další čtyři obrněné divize (2. SS Panzerdivision, 1. SS Panzerdivision, 2. Panzerdivision, 17. Panzergrenadier). Kolem 25. června byly tyto jednotky posíleny ještě o 2. obrněný sbor SS.

nahoru

Do bojů byl nasazen jen malý počet mobilních divizí, pouze 4 bretaňské divize a jedna polní divize luftwaffe, která byla povolána z Holandska. Koncem června dorazily dvě pěší divize. Během prvních tří týdnů bitvy v Normandii neuvolnila 15. armáda ani jednu velkou jednotku.

Udržování rezerv severně od Seiny bylo způsobeno očekáváním druhého vylodění, které se očekávalo po obou stranách mysu Gris-Nez nebo mezi Somme a Le Havrem. Toto přesvědčení sdíleli Erwin Rommel, Wilhelm Keitel, Alfred Jodl a Karl Dönitz. Vylodění severně od Seiny bylo netrpělivě očekáváno. OKW a Rommel se domnívali, že vypouštění "létajících bomb", které začalo v noci z 12. na 13. června, je počátkem vylodění v této oblasti.

Necelých 15 dní po zahájení operace Overlord se nemohla bitva v Normandii vyvíjet pro wehrmacht hůře. Německé velení udržovalo většinu svých mobilních rezerv podél pobřeží a do bitvy zasáhla jen strategická rezerva.

Deset dní po vylodění spojenců v Normandii Erwin Rommel byl přesvědčen, že druhé vylodění bude následovat v nejbližších dnech a že situace je pro skupinu armád B bezvýchodná. Proto byl stále více přístupnější naléhání Stülpnagela a Speidela.

Přesto díky své povaze odmítal atentát na Hitlera a dával přednost jeho zatčení během přesunu na západ a postavení před soud. Vůdce totiž souhlasil s jeho naléháním, že 17. června 1944 uspořádá poradu v Margivalu nedaleko Soissons.

Jak uvedl Speidel, Erwin Rommel chtěl od Vůdce slyšet rozhodná vysvětlení. Pokud by Vůdce trval na ozbrojeném odporu a odmítal by politické řešení, naskytla by se dobrá příležitost k jeho zatčení.

Podle Speidelova a Jodelova svědectví se Erwin Rommel pokusil Vůdci nastínit vážnost celé situace. Dvakrát dokonce hovořil o politickém řešení. Vůdce ale stroze odpověděl: "To je otázka, která se vás netýká. Udělejte mi tu radost a nechte na mě, abych tohle posoudil sám." Adolf Hitler byl ale velmi klidný, důvěryhodný a dokonce měl na ostatní povzbuzující účinek.

Nikoliv bezdůvodně odmítl ústup k Seině. Německá armáda nebyla příliš mobilní a nemohla soutěžit s protivníkem v pohybu. Pokud jsou spojenecká vojska zády k moři, německé jednotky by v případě porážky nebyly v dobré situaci. Dolní tok Seiny se zničenými mosty by bránil ústupu k východu,

V nejhorším případě Vůdce souhlasil s ústupem ve směru na normandské Švýcarsko z dosahu námořního dělostřelectva. Nejvíce se zajímal o možnosti protiútoku a dlouze trval na nezbytnosti obrany. Zdůrazňoval nutnost zablokovat protivníka na předmostí až do nasazení proudových letadel. Vůdce byl přesvědčen, že dojde ke druhému vylodění spojenců, ale nemůže přislíbit žádné významné posily. V závěru porady připomněl přípravu nových zbraní.

Náčelník Rundstedtova štábu Erwin Rommel odjel z konference očividně ovlivněn. Byl velmi optimistický, protože se situace na frontě stabilizovala a rakety V1 začaly dopadat na pobřeží Anglie. Poté hovořil o možných rozporech mezi Američany a Brity a o možných slabých místech obou zemí.

Otázkou zůstává, zda se Erwin Rommel za těchto podmínek chtěl pokusit zatknout Adolfa Hitlera ve svém hlavním stanu v La Roche-Guyon , kam Hitler přislíbil přijet. Lze o tom pochybovat.

18. června 1944

18. června 1944
se Hitler vydal do Berchtesgadenu. Zapůsobil na něj pád rakety V1, která dopadla v blízkosti jeho úkrytu. Je ovšem také možné, že Hitlera varoval před hrozícím nebezpečím jeho mimořádný instinkt.

Konference v Margivalu na strategických záměrech wehrmachtu nic nezměnila. Posily pěších divizí přicházely na frontu jen omezeně. Tankové jednotky byly vyčerpány bojem v první linii. Severně od Seiny zůstalo rozmístění 15. armády nedotčeno.

Spojenci trvale posilovali své předmostí. Proti němu stojící němečtí vojáci měli nekvalitní výstroj a výzbroj. Bombardéry a stíhací bombardéry neustále bombardovaly jejich pozice. Aby se němečtí vojáci uchránili před nálety, museli používat různé druhy maskování a museli omezit své přesuny na tři hodiny letní noci.

K bombardování se připojovala neustálá dělostřelba baterií, které měly dostatek munice a byly schopny na úzké frontě silně zkoncentrovat palbu. Nad bojištěm neustále přelétávala průzkumná letadla Iron Tommies, která řídila dělostřelbu. Spojenecké námořní dělostřelectvo ostřelovalo pobřeží až do hloubky 20 kilometrů a ničilo mosty, křižovatky a silnice.

11. června 1944
Rommel přiznal, že účinnost spojeneckého bombardování a těžkého námořního dělostřelectva je taková, že lze obtížně zahájit jakoukoliv tankovou nebo pěší operaci.

Němečtí vojáci zažili "uragány ohně", které rozpoutalo spojenecké letectvo a námořnictvo. Stovky projektilů dopadaly do zahrad, proráželo zdi statků a zapalovalo jejich střechy. Hustý a pronikavý dým dusil a dráždil ke kašli. Ohňové uragány pustošily krajinu. Spojenecká letadla shazovala bomby a Typhoony se řítily střemhlav a kulomety a raketami kropily zákopy. Bomby vybuchovaly na zemi v obrovských plamenných gejzírech. Do rachotu a hřmění vybuchujících bomb se ozýval bolestný řev raněných vojáků a zoufalé bučení zvířat. Po skončení leteckého náletu znovu začaly dopadat dělostřelecké granáty a znovu vyrostly uragány ohně.
nahoru


Porážka wehrmachtu v Normandii


V Normandii vedl wehrmacht po dva měsíce příkladnou bitvu. V sektoru Caen dosáhly britské jednotky jen omezených výsledků. Město Caen padlo až počátkem července a německá obrana ještě pokračovala na předměstí Vaucelles. Útok, který 17. července vedly tři tankové divize za podpory strategického letectva skončil po třech dnech, aniž spojenci prolomily německou obranu.

Na poloostrově Cotentin po obsazení Cherbourgu, k němuž došlo 26. června, měla americká ofenzíva generála Bradleyho ve směru na Cenlan a Saint-Lo jen omezený úspěch. Za sedmnáct dní Američané postoupili jen o 10 kilometrů a ztratili neuvěřitelných 40 000 mužů.

Překvapující odolnost německých vojáků způsobila spojencům zpočátku ošklivý šok. Nikdy se jim nepodařilo zabránit příchodu posil a pohybu německých jednotek. K německé obraně přispělo také počasí, kdy v červnu a červenci často vytrvale pršelo.

Po období těžkého zaváhání se německá armáda přizpůsobila situaci. Jednotky se přemisťovaly pouze v noci, používaly také řeku Seinu a případně cirkulovaly po trasách chráněných silným protiletadlovým dělostřelectvem. Problémy v zásobování pohonnými látkami způsobil nedostatek nákladních vozidel a nikoliv útoky spojeneckého letectva. Ke konci tažení se německému velení dařily rychlé přesuny tankových jednotek z jednoho konce fronty na druhý. Například pancéřové divize 2. Panzerdivision (Amiens) a 116. Panzerdivision (Compiégne) se dostaly na frontu se všemi prostředky, aniž byly zpozorovány.

Spojenečtí vojáci nedokázali pochopit, že i přes průmyslovou sílu svých zemí nemají takové zbraně, jako byl kulomet MG-42, samopal Sturmschlesser, minomet ráže 80 mm nebo 120 mm , raketomet Nebelwerfer nebo tanky Panther, Tiger a Jagtpanther. Ke zničení jednoho německého tanku museli Britové obětovat až pět tanků typu Sherman nebo Churchill.

Přes ohromnou převahu výzbroje si Spojenci uchovali na bitvu v Normandii jen ty nehorší vzpomínky. Jeden britský voják napsal, že válka probíhala na cestách vroubených živými ploty, na obilných polích, ve městech, městečkách a vesnicích, kde se bojovalo o každou ulici, dům od domu. Každá díra byla past, granáty padaly ze stromů, miny ležely pod dlážděním ulic a všude tam, kde by je nikdo neočekával.

Naopak jeden německý voják uvedl, že v Normandii se Němci cítili jako doma, protože jim vyhovovala krajina živých plotů, vysokých zdí, úvozových cest a boj na krátkou vzdálenost, muž proti muži. Maskování se stalo pro německé vojáky zvykem a všichni ho ovládali mistrovsky. Často nechali dojet hlídky, obrněné transportéry a tanky tak blízko, že je mohli zničit jedinou salvou. Němečtí vojáci byli na tento způsob boje zvyklí z bojů se sovětskými pěšáky, pistolemi, granáty a dokonce polními lopatkami.

Němcům navíc vyhovoval opatrný a metodický způsob boje Britů a Američanů. Spojenci se nikdy nevrhali do vzniklého průlomu a snažili se především terén obsadit a nikoliv o něj bojovat. Němečtí vojáci využívali všech výhod terénu, vegetace a zástavby. Vybudovali pozice do hloubky 12 až 15 kilometrů , jednotlivé buňky, vzájemně spojené zákopy a stezkami, na které protivník neviděl. Asi o 5 kilometrů nazpět byly umístěny hlavní pozice, vybudované na pahorcích a hřebenech, kde stály tanky, obrněná vozidla, samohybná děla a děla ráže 88 mm a 105 mm . Tento systém buněk a pozic umožnil postupné stahování. Také vysvětluje, proč britská ofenzíva Goodwood 17. července 1944 východně od Caen s podporou 2000 letadel a několika stovek stíhacích bombardérů skončila neúspěchem.

Úspěšná německá defenzíva ale měla za následek znepokojivé vyčerpání wehrmachtu. Během jediného měsíce bylo z bojů vyřazeno 100 000 mužů a 225 tanků. Toto silné oslabení vyvolalo v německém vrchním velení skepticismus, který navíc posilovala spojenecká klamná propaganda. Operace Fortitude splnila svůj účel dokonale.

Ještě 26. června Erwin Rommel věřil na obojživelnou operaci, k níž mělo dojít v nejbližších dnech severně od Seiny. Stejné přesvědčení zastával také Adolf Hitler.

Vrchní velení wehrmachtu nadále silně přeceňovalo počet divizí, jimiž spojenci měli disponovat. Podle vrchního velení mělo v Anglii existovat 67 dalších velkých jednotek a velký počet oddílů generálního štábu.

Erwin Rommel kvůli temné perspektivě zcela přestal věřit ve vojenské řešení a znovu se připojil ke spiknutí. 26. června 1944 byl Rommel upozorněn plukovníkem Finklem, že se připravuje další atentát na Vůdce. Rommel sice stále dával přednost jeho zatčení, ale pověřil plukovníka pečlivou přípravou koordinace státního převratu. Velitel 7. armády Rundstedt, Dollmann a někteří další generálové se sice nechtěli v převratu plně angažovat, ale zároveň prohlásili, že se spiknutím souhlasí.

Erwin Rommel si přál ještě jednou sejít s Adolfem Hitlerem. 28. června 1944 v Berchtesgadenu ale Vůdce maršála nepřesvědčil. Zůstal hluchý ke všem zmínkám o politickém řešení a jen opakoval to, co už řekl Karl Dönitz, že je třeba zabránit nepříteli vést válku v pohybu, že je nutné udržet jeho předmostí a vybudovat pevnou frontu, pomocí níž bude Třetí říše schopna vést dlouhou a pro spojence vyčerpávající válku a tím je donutit ustoupit. Jediným výsledkem rozhovoru bylo nahrazení von Rundstedta Günterem von Klugem.

Po návratu z Berchtesgadenu se Rommel rozhodl vyčkávat. Spokojil se jen s tím, že posílil prostor u města Caen a dokonce ani nevyužil možnosti, kterou mu Hitler nabídl, aby se stáhl na pahorky normandského Švýcarska z dosahu dělostřelectva. Odmítl dát Geyrovi souhlas k zahájení protiútoku ve směru k pobřeží s 2. obrněným sborem SS.

Heinz Guderian se vyptával na důvody tohoto jednání, ale jeho otázky zůstávaly nezodpovězeny. Admirál Ruge si do svého deníku poznamenal, že Erwin Rommel se snažil získat čas, aby se mohl uchýlit k politickému řešení, které vojenská situace v Normandii vyžadovala.

 nahoru